Zpátky v Evropě

No a je po srandě. Za pár hodin přistanu v Praze a v pondělí zase zpátky do práce. Poslední minuty prožívám opět na letišti Heathrow. Tohle bude tedy poslední příspěvek, který bude obsahovat různé drobné útržky, které jsem někdy dřív vynechala.

Socha Svobody a skyline
Nejlevnější způsob, jak aspoň trochu z blízka vidět Sochu Svobody, je jízda trajektem na Staten Island. Sice vás nedoveze na ostrov, kde socha stojí, ale projedete okolo a zadarmo. Navíc téměř bez čekání, jezdí každou půl hodinu je tak velký, že se na něj všichni vejdou.

Socha i s trajektem. No nebyla úplně blízko.

Ještě lepší než Socha Svobody je ale pohled na newyorskou skyline, tedy panorama s mrakodrapy na dolním Manhattanu. Jeden malý tip: až budete plout v mých stopách, naloďte se jako poslední a zůstaňte na zádi hned u nástupních ramp. Právě odtud je nejlepší výhled. Cestou zpátky se na ně musíte trochu protlačit, ale taky to jde.

Na lodi byla trochu tlačenice

High line
Celkem nová módní promenáda, otevřeli ji v roce 2009. Dříve jezdili New Yorkem vláčky několik metrů nad úrovní ulice. V centru už se přesunuly pod zem, takže tu obyvatelům zbyly nepoužívané kovové konstrukce (pěkně zkorodované). No a napadla je docela dobrá věc, přeměnit několik kilometrů šrotu na pěkný parčík.

Začíná u křižovatky Washington a Gansevoort a pokračuje trochu na západ na třicátou mezi desátou a jedenáctou avenue. Dál zatím probíhá rekonstrukce a dá se očekávat, že brzy park ještě o něco prodlouží (podle wiki letos na podzim).

Po celé délce se aspoň ve dne (otevřeno do 11 večer) prochází stovky lidí, takže žádné klidné posezení ve stínu stromů nečekejte. Zeleň tvoří většinou dlouhá tráva a kytky, které nám na zahrádce rostou jako plevel. Občas ale vysadili pár břízek nebo jiných nenáročných stromů.

Bývalé kolejiště je celkem dost úzké a množství lidí mě od další návštěvy odradilo. Určitě stojí za to, nevím, že by někde v Evropě bylo něco podobného (ale opět podle wiki je podobný park v Paříži a ten byl inspirací pro New York). Z úst místních obyvatel to zní, jako by šlo o unikátní a cool raritku, poslední módní výstřelek. Zas takové vzrůšo mi to nepřišlo.

Sem tam bylo v okolí i nějaké to pouliční umění

Blešák v Hell's Kitchen
New York je rájem pro vintagové oblečení a doplňky a kde jinde je hledat než na největším blešáku ve městě kousek od autobusového nádraží, který probíhá každou sobotu a neděli celý den. Kromě u autobusového nádraží se druhý vyskytuje kolem 25., ale tam jsem už nešla.

Myslela jsem si, že na 39. měla být celá hala plná starých krámů, knih, oblečení a doplňků. Nakonec jsem zjistila, že jsem si to nějak špatně přečetla a na místě se nachízí jen asi desítka docela velkých stánků na ulici. Co se týká oblečení, přišlo mi hodně zašlé a žádné pěkné modely. Šperky byly k dostání v různé kvalitě od pravého zlata až po šmuky z běžných kovů. Zklamáním byly ceny. Za celkem obyčejný prstýnek nasadili cenu $15, ale je fakt, že k takovému trhu patří i smlouvání, takže člověk skončí třeba na osmi dolarech. Což je podle mě pořád hodně, ale tak chtěla jsem si udělat radost.

Jediné zboží za dobrou cenu s velkým výběrem a slušné kvalitě mi přišly kabelky. Menší kožená kabelka, pro kterou by leckterá blogerína zabíjela (slova z módního pekla) se tady sežene za $40 a to se ani nemusí smlouvat.

Newyorské metro
Dříve hnusná díra smrdící víc než nádražní záchod. První metro začalo jezdit před před více než sto lety. V dnešní době přepraví asi 6 milionů cestujících denně (pražské metro milion). Tras je prý 26 a stanic nepočítaně. Délka kolejí víc než tisíc, i když většina z toho je nad zemí. V provozu je dvacet čtyři hodin denně, 365 dní v roce.

Jedna jízda stojí $2.50, když používáte metro kartu, která stojí jeden dolar a dá se dobíjet. Já za čtyři víkendy projezdila asi $30. Jízdenka není časově omezená a můžete přestupovat, jak se vám zlíbí. Na rozdíl od pražského nebo petrohradského metra, na tom newyorském není nic pěkného. Připomíná mi pařížské metro. Všude bílé kachličky a špína. Akorát chodby tu nebývají tak dlouhé a stanice, kterými jsem projížděla, nesmrděly.

Nástupiště jsou aspoň dvojnásobně dlouhá a je na nich strašné vedro. Naopak vlaky jsou vyklimatizované tak na 18°C. Zvenčí vypadají kovové a uvnitř mají jednoduché plastové sedačky.

Stanice se podobají jako vejce vejci. Bílé kachlíky, na nich někde jméno stanice, většinou nudné číslo podle ulice a avenue, a všechno pohromadě drží kovové nosníky. Někdy je nástupiště uprostřed, jindy po stranách a po třetí nad sebou. Občas je vidět i vedlejší kolej bez nástupiště pro expresy, která zastavují jen třeba na každé třetí stanici. V takovém kolejišti pak není aspoň tolik odpadků, jako v těch normálních.

Nejčastěji jsem se vyskytovala na stanici 42 u autobusového nádraží. Otázku na život, vesmír a vůbec jsem tam nenašla, prostě jen další bílá špinavá stanice. Naopak pěknou výzdobu mají na stanici 14. ulice a 8 avenue, kde se potuluje spousta penízkových skřítků. Stanice blízko nějakých muzeí mají občas výzdobu ve stylu exponátů, takže třeba na 81. u přírodovědeckého muzea mají ve zdech dinosauří zkameněliny nebo mozaiky se zvířaty.

Konec a zvonec
Dopisuji a vydávám poslední příspěvek už z domova. V Americe a zejména v New Yorku bylo krásně, ale jsem ráda, že už jsem zpátky doma. Překvapivě i když nakonec hodnotím ten vzdělávací přínos, nějaký byl. Proto děkuji škole, straně a vládě za dostatek citrónu na vánočním trhu a tomu, že mě vyslali na pár týdnů na zkušenou za velkou louži.

Vstaň a pij do bezedného dna

Tentokrát jeden kratší a opět o jídle. O brunchi, tedy breakfast&lunch (snídaně a oběd), který je v Americe přímo legendární. Jasně, můžete na něj zajít i v Praze, ale já chtěla vyzkoušet ten pravý, newyorský.

Francie, Itálie nebo pravá Amerika?

Když jsem hledala příjemnou restauraci na brunch, objevovaly se přede mnou nejen typické americké restaurace se smaženými vajíčky, párky a fazolemi, ale také francouzské palačinkárny nebo italské pizzerie. Nejoblíbenější čtvrtí na brunch je Brooklyn, ale já hledala něco na Manhattanu, takže nakonec jsem vybrala Harry's Italian na Gold Street.

Jen málokdy narazíte na "all-you-can-eat" brunch, tedy ten s neomezenou konzumací z nějakého bufetu. Taky jsou, ale vyjdou při nejmenším na $40 a to je za snídani/oběd docela dost.

Italova nabídka v podstatě odpovídala typickému brunchovému menu. Člověk zaplatí cca $20, dostane jedno jídlo a k tomu neomezené množství čaje, kávy a nějakého alkoholu. Já si  objednala omeletu, ke které byly jemné italské bagetky a trochu brambor.

Společensky omluvitelná konzumace alkoholu ještě před obědem

Tahle věta jasně vysvětluje, o co v pravém brunchi jde. Začíná se servírovat většinou po jedenácté dopolední a jeho hlavní součástí není ani tak jídlo jako pití.

Základem každého menu je buď mimóza, bloody mary nebo sangrie, vše ve vydání "bottomless" tedy bezedném. V prvním případě jde o mix šampaňského a pomerančového džusu, bloody mary je známý koktejl z rajčatového džusu a vodky a sangrie je víno s ovocem. Já jsem si dala mimózu, protože o ní jsem nikdy dřív neslyšela, a byla to skvělá volba.

Vynechala jsem jednu důležitou premisu k brunchi a tou je kocovina. Protože jak lépe se z ní dostat než skleničkou. Nebo dvěma. Mimóza se podává ve sklenkách na šampaňské. Vybrala jsem restauraci, o které se psalo, že vaší sklenku nikdy nenechá prázdnou a své pověsti dostáli. Někdy dokonce dolévali i když jsem neměla úplně dopito. To se to pak trochu špatně počítá.

Seděli jsme u Harryho asi dvě hodiny a pak jsme se pomalým krokem přesunuli k metru. Po pomerančové mimóze se den zdál stejně sluníčkový jako tenhle zrádný bublinkový koktejl. Já se pak odešla plácnout na Sen noci svatojánské a jindy laciné Shakespearovy vtípky byly vtipnější než obvykle. Není lepší způsob jak začít prázdninový den.

Zažít Harlem

Harlem, černošská čtvrť, ve které se ještě tak před dvaceti lety denně střílelo a umíralo. Přestože se už dlouho všude píše, že se Harlem změnil a že v něm je docela bezpečno, turisté se sem pořád trochu bojí a on si tak aspoň částečně uchovává svojí jedinečnou atmosféru.

Není to ghetto
Jako je u nás sídliště Janov, tak i tady byl Harlem v minulosti nebezpečné ghetto, kterému se běloši raději zdaleka vyhýbali. Ale dneska už je všechno jinak. Přeci jen leží na severu Manhattanu, začíná u Central parku a je v něm mnoho další zeleně, takže by se mohl snadno stát luxusní klidnou čtvrtí kousek od srdce New Yorku.

Investoři se snaží, ale zatím se původní obyvatelstvo vypudit nenechalo. Jako bílá holka jsem si tam přišla trochu jako pěst na oko, ale nikdo se na mě skrz prsty nekoukal. Na rozdíl třeba od Egypta, kde když jde holka po ulici bez šátku, tak na křičí, hvízdají a dělají jiná oplzlá gesta, tady jsem byla každému úplně jedno.

Na hlavní ulici Martina Luthera Kinga jr. vyrostly v posledních letech luxusní butiky i levné výprodejové hadrárny. Legendární divadlo Apollo se změnilo v drahé pódium, kam běžný obyvatel zajít ani nechce. Mezi těmito moderními vycpaninami se ale krčí kadeřnictví specializované na africké copánky, drobné sámošky s velkým výběrem exotického ovoce a taky spousta malých barů.

Do jednoho takového jsem v neděli večer taky zašla, protože se tam konala jedna couchsurfingová akce. Hrála živá hudba, nejdřív jazz, potom přimíchali trochu flamenga a končilo to nádherným koncertem soulu. Bar to pravda nebyl úplně typický a tak polovina návštěvníků byla bílá, ale přesto to bylo takové podzemní doupě, které by člověk na dolním Manhattanu hledal jen těžko.

Někdy o půlnoci, kdy koncert skončil, jsem se vydala zpátky ke svému hostiteli, který bydlel asi patnáct bloků jižně, takže nemělo cenu jezdit metrem. Sice jsem si říkala, že procházet se o půlnoci po Harlemu asi není dobrý nápad, ale opak byl pravdou. Ulice byly plné lidí, noc jako by teprve začala. Nikdo ale nebyl ožralý ani neřval, prostě se jen všichni dobře bavili. Prvního opilce jsem potkala až za jižní hranicí Harlemu.

Nedělní ráno
Když už jsem bydlela kousek od Harlemu, nemohla jsem si nechat ujít baptistickou nedělní mši. Sice to stálo hodně přemáhání se po pěti hodinách spánku vykopat ven, ale zvládla jsem to. Vybrala jsem si nedaleký kostel doporučený na TripAdviseru Bethel Gospel Assembly. V neděli se tam konají hned dvě mše, jedna od osmi a druhá od jedenácti. Já si vybrala tu v osm, protože jsem si říkala, že na té pozdější už bude víc turistů než místních obyvatel.

Dorazila jsem asi deset minut před začátkem, u vchodu mě uvítaly místní "uvaděčky" a jedna z nich mě zavedla na místo někam doprostřed lavic. Během chvíle se kostel zaplnil, většinou dámami v kloboucích nebo složitých účesech. Samozřejmě přišli i další turisti, ale ti už měli smůlu a byli usazeni do zadních lavic.

Nejdřív jedna paní zpívala bez hudby do mikrofonu a ostatní se k ní postupně přidávali. Poté přišlo na pódium (kostel vzhledem připomínal spíš nějaký starší kulturák s pódiem a balkonem) několik zpěváků a zpěvaček a k nim se opět přidávali lidé z publika. Většina písní byla o tom, že ty jsi dobrý a Bůh tě miluje. Žádné sebemrskačské kecy a hrozby trestu. Bylo vidět, jak si všichni přítomní boží lásky váží a jak jim ohromě zvedá náladu i sebevědomí.

Písně pak přerušilo čtení z knihy žalmů, které mělo opět podobnou tématiku. Po něm místo zpěváků nastoupila taneční skupina a mixem street dance a baletu opět oslavovali nedělní ráno. Za nimi hrála živá kapela a celý kostel se vlnil v rytmu energické hudby.

Pak přišla trochu zvláštní část, kdy se kněz zeptal, kdo je tu poprvé a nechť povstane. Takže se zvedli všichni běloši a ostatní zpívali píseň o tom, jak jsou rádi, že jsme přišli a že nás tu vítají. Potom si s námi podávali ruce a objímali nás a člověk si skutečně připadal jako součástí velkém milující rodiny. Nevím, jak turisti v zadních řadách, ale já tím, že jsem seděla vepředu a okolo mě seděli většinou místní, tak jsem si tuhle část opravdu užila.

Na mojí mši teda měli černo-bílá roucha s červeným páskem, ale věřím, že to umí rozjet i v maskáčích

To už uběhly skoro dvě hodiny a do jedenácté ještě skoro jedna zbývala. Tu téměř celou vyplnil kněz plamenným kázáním o dnešním světě a o tom, jak nestačí přijít do kostela, ale také musíme vyjít ven a tam činit dobro. Dával příklady z posledního týdne, třeba o dětech, které utíkali odněkud z Mexika nebo Jižní Ameriky, uvízli na hranicích, USA je nechtěly pustit na své území, ale zpátky už také nemohli.

Místo filozofických myšlenek z našich katolických kostelů, tady na to jdou jednoduše a prakticky. K tomu tedy patřilo i pouštění videa z minulého víkendu z nějaké akce na Rhode Islandu a upoutávky na další farní akce v budoucnu.

No ale přeci jen se kněz vykecával docela dlouho. Občas téměř upadl do transu a vyřvával do mikrofonu tak, že by to probudilo i mrtvé a i ti by šli hned pomáhat. Potom už ale byl konec, opět jsme si všichni podali ruku a šli jsme domů. Venku jsem zahlédla dlouhou frontu turistů, kteří čekali na vpuštění dovnitř. Myslím, že od jedenácti to už fakt nestojí za to.

Divadlo podruhé

Poslední víkend v New Yorku jsem si prodloužila o pondělí a snažila jsem se načerpat co nejvíc atmosféry a uložit ji do vzpomínek na později. Zašla jsem do Harlemu, na brunch i blešák. Nejčerstvější zážitek mám z divadla, takže ten přijde na řadu jako první.

Shakespeare v Central parku
Přes léto v amfiteátru v Central parku probíhá série představení od Shakespeara. Jde o velké produkce s hollywoodskými hvězdami a lístky jsou zadarmo. Dostat se k nim není asi úplně snadné a popravdě ani mě nenapadlo to zkoušet. Místo toho jsem následovala doporučení svého hostitele z Couchsurfingu a zašla na představení skupiny Boomerang, která si na sobotní odpoledne připravila slavnou komedii Sen noci svatojánské.

Hrálo se na malém prostoru nedaleko Strawberry fields, tedy beatlesáckého památníku, nedaleko něhož byl spáchán atentát na Johna Lennona . Sešlo se asi padesát lidí a spousta kolemjdoucích, kteří se vždy zastavili a poslechli si aspoň pár replik z pera divadelního mistra.

Puk byl k sežrání a Král charismatický, tak to má být

Herci hráli s velkým nasazením a dobře využívali okolním prostor, jejich slova většinou dávala smysl, i když popravdě rozuměla jsem tak čtvrtině, angličtina z 15. století mi není moc blízká. Kostýmy nevynikali žádnou velkou nápaditostí, ale vkusně ladili s okolím a celkovou úrovní představení. Příjemně strávené odpoledne.

Sleep no more
No Shakespeare sice dobrý, ale hlavně! Vyrazila jsem na v minulém příspěvku popisované Sleep no more. Vyplázla jsem za to $80, tedy víc než třeba za Chicago, ale stálo to za to. Rozhodně jestli nějaké newyorské divadlo navštívit, tak tohle.

Mnoha patrové bývalé skladiště se změnilo ve strašidelnou krajinu plnou zvláštních postav, které trápí láska, smrt a život nedává smysl. To vše v ponurých prostorách podivného hotelu s opuštěnými postelemi, milostnými dopisy a vanou s teplou vodou.

Nejdříve nás uvedli do předpokoje a nasadili nám bílé masky, aby bylo jasné, kdo je divák a kdo herec. Poté jsme nastoupili do výtahu a postupně nás rozvezli po různých patrech rozlehlého skladiště. Pomalu jsem procházela nejvyšším patrem, když tu proti mně vyběhl herec, málem do mě vrazil a utíkal dál, děs ve tváři a stále se ohlížel. Za okamžik proběhla i šílená dívka s pusou od krve.

Později jsem potkala další děsu plné výjevy i milostné tance a vše skončilo ohromující hostinou s dokonalým nasvícením a jedním oběšencem. Vše se odehrávalo beze slov a většinou šlo o taková malá taneční představení.

Ale abych to nelíčila jen ve sluníčkových barvách, i tady to mělo své mouchy. Show trvala pouze dvě a nikoliv tři hodiny jak měla. Nejslabší součástí asi byli ostatní diváci, i když i jejich chování bylo občas docela zábavné pozorovat.

Samozřejmě spousta z nich stejně jako já byli turisté a i přes masku člověk jasně poznal ty asijské, kteří neustále pobíhali po budově a snažili se všechno vidět hned a nic nezmeškat. Což už z principu nešlo a já osobně jsem si to mnohem víc užila, když jsem pomalu procházela místnostmi, i když se v nich třeba zrovna nic nedělo.

Neexistovali žádné hranice a tak někteří četli dopisy hercům přes rameno a chtěli s nimi nějak komunikovat, což se jim ale téměř nikdy nepodařilo. Občas jsem zahlídla prchajícího herce a za ním několik desítek diváků, jak se ho snaží v temných prostorách neztratit z dohledu. myslím, že třeba v listopadu musí být představení mnohem lepší, protože to tady nebude tolik turistů a pro většinu diváků to nebude první představení, takže už nebudou nutně chtít vidět všechno a hned.

Podobnost s poslední večeří není čistě náhodná

Přes těch pár mušek šlo o neopakovatelný zážitek, který beze sporu patří mezi ty nejlepší divadelní zkušenosti vůbec. Možná se ještě pár dní budu budit hrůzou, že se topím ve vaně plné dopisů nebo ležím v místnosti plné bezhlavých panenek, ale i to k tomu patří a já se do těch snů budu se zvrácenou touhou vracet znovu a znovu a znovu...

Pět proti pěti

Jsem tu déle než pět týdnů a za chvíli jedu domů. Už teď asi vím, co mi nejvíc chybí a co mi bude zase chybět z Ameriky. Budu se držet pouze na materiální úrovni, protože z lidí mi chybíte všichni a nejvíc! Taky vynechám vanu a svojí postel, protože na ty se těším, i když jsem třeba na táboře. To s USA nesouvisí.

Pět plus
Začnu pozitivně, tedy tím, co mi bude po návratu do ČR chybět nejvíc. Sice přiřazuji čísla, ale pořadí v tom nehledejte.

1) Frozen Yogurt
Jak jsem psala v příspěvku z Princetonu, Frozen Yogurt jsou místní samoobslužné restaurace se zmrzlinou. Jasně, italská zmrzlina je mnohem lepší a kopečková v Praze pořád o dost levnější, ale ten pocit, že si můžu dát čeho chci kolik chci a smíchat si dohromady ingredience, ze kterých by se obsluze asi udělalo špatně, je skvělý.

2) Na barvě nezáleží
To tedy platí o New Yorku, tady v Bruncvíkově máme španělské ghetto jako blázen. Ale ve Velkém jablku skutečně nikoho nezajímá, jak vypadáte, co máte na sobě a jestli jedete do práce nebo vyspáváte na lavičce kocovinu. V Paříži v metru jsem se mezi spoustou černochů a muslimů necítila dobře, tady je to úplně v pohodě. V Čechách tohle neřešíme, protože tam jsou pořád v podstatě všichni bílí, ale je krásné vidět, že i duhový svět může fungovat.

3) Čtvrťáky
Jedna z drobností, co mě tady fakt baví, jsou čtvrťáky. Ujíždíme tu na tom všichni z české skupiny. Kromě toho, že čtvrťák lze použít jako jedinou minci na zaplacení pračky v prádelně a je ji jich na to potřeba aspoň 5, tak hlavně každý je jiný. Dobře, to přeháním, ale prostě od každého z padesáti států existuje jeden design čtvrťáků. A není nic lepšího, než se je pokusit všechny sesbírat. No já to asi už nestihnu, mám jich zatím pouze 13. Kromě státních existují také obyčejné federální, které mají na zadní straně nudného orla, a potom prý v současnosti začínají vycházet čtvrťáky s národními parky. Takový se mi ale do ruky ještě nedostal. Každopádně dokončení sbírky je velká motivace, proč sem někdy znovu přijet.

4) Mořské potvory
Mořské plody i ryby patří mezi moje oblíbené jídlo, i když možná jen proto, že doma jsou čerstvé v podstatě nedostupné. Tady jsme kousek od pobřeží, takže i ve školní jídelně můžou za pár fufňů prodávat těstoviny plné mušlí, krabích tyčinek a krevetek. Za pouchých sedm dolarů si tu člověk dá lososí nebo tuňákový steak. Já chci taky takovou jídelnu u nás na Karlovce!

5) Pitná voda a záchody zdarma
V Čechách tohle tak často neřeším, ale i tak to tady musím zmínit, protože při jakémkoliv cestování je tohle vždycky velké téma. Kam si dojít na slušný záchod, kde to nebude smrdět a půlka mís nebude ucpaná. Zvlášť v Čechách se mi často stalo, že jsem zaplatila desetikorunu a pak se při vstupu ke kabinkám málem pozvracela. Nevím, jak to tady dělají, ale záchody jsou všude, zadarmo a krásně čisté. Navíc se nejen v jejich blízkosti vyskytují fontánky určené pro žíznivé kolemjdoucí. Voda v nich není chlorovaná a bývá příjemně studená.

Pět mínus
Tohle bude těžší a za týden by ten seznam možná vypadal jinak, ale stejně to zkusím.

1) Obědy u Lípy
Docela se těším do práce a nepíšu to jen proto, že si to tu můžou přečíst moji kolegové a nadřízení. Smysluplná práce s rozumným ohodnocením a kanceláří bez pokrytců, to bude po sedmi týdnech tady skutečně osvěžující. Ale ještě víc se těším na naše obědy U Slovanské Lípy, na dobré české jídlo ke kterému si můžu dát fakt dobré pivo za méně než dva dolary. Kdyby tak měli v prvním týdnu po mém návratu kachnu...

1)Jak se máš?
Nemůžu se dočkat, až se mě lidi začnou ptát, jak se mám a bude je skutečně zajímat, co jim odpovím. Tady se prostě přijde do místnosti, řekne se Hi, how are you?, ale na odpověď nikdo nečeká, nikoho nezajímá. Je to jen fráze a vy máte odpovědět stejnou otázkou. Z podobného soudku je Bless you! tedy něco jako na "zdravíčko" při kýchnutí. Tady to člověku říkají i zcela neznámí lidé třeba v autobuse. Mě to prostě znervóňuje.

3) Žádná klimatizace
Až bude v srpnu přes třicet a v kanclu se nebude dát dýchat natož programovat, budu si tyhle řádky asi dost nevěřícně pročítat, ale právě teď sedím v našem kanclu, venku je příjemných pětadvacet, ale tady je pod dvacítkou, mrznou mi prsty i nohy, i když můj notebook topí, co to dá. Neustále sebou člověk musí tahat svetr a nejlépe i legíny či punčocháče. A ty přechody z tepla do zimy, z toho je jeden furt tak trochu nachrchlanej. Na druhou stranu, musím uznat že bez klimatizace by tady asi člověk umřel, zvlášť když by se venku při té vlhkosti dalo ve vzduchu skoro plavat. Ale proč jí nenastaví na příčetných 24°C? A neřikejte, že kvůli Fahrenheitům!

4) Neplýtvej
Na každém kroku tady vidím plýtvání surovinami či energií. Přes den na ulici svítí lampy, klimatizace jede v kanceláři a na chodbě se topí, většina lidí tu netřídí odpad. Většina jídelen používá plastové nádobí na jedno použití.

5) Zavírejte dvěře
Pamatuju si, že na ty, co nezavírali dveře, jsme řvali "Zavři, máš snad na to doma otroka?!". Tady jsou otevřené dveře slušností v kanceláři a i na koleji se dveře od pokojů moc nezavírají. Bude prima zase za sebou moci zavřít bez pocitu, že tím někoho urážím.

No když to tak po sobě čtu, tak můj život se točí kolem jídla, ale to už jste si asi všimli před tím, no. Nedá se nic dělat. Nachystejte květináče, na snídani jsem zpátky!

Broadway Show Must Go On

A je to tady, už jste určitě přestávali doufat. Ale divadelní příspěvek přichází. Původně jsem tu chtěla zajít na nějaké malé, třeba studentské, divadlo a pokochat se dobře zahraným dramatem, jaké jsem viděla na Fringe v Buxtonu před třemi lety. Nakonec to ale dopadlo jinak a já viděla pouze pravá broadwayská představení.

Brodway, Off, Off-Off
Nejdřív se procvičíme v třídění. V New Yorku se divadla dělí do třech kategorií. První a největší zaujímají Broadway shows. Sem patří hlavně muzikály v divadlech pro řádově tisíce lidí, představte si třeba naše Stavovské divadlo. Nesmí chybět chytlavé písničky, láska a vtípky. Sex, drogy a rock'n'roll jsou příjemný bonus a také jasný způsob, jak si v místní tlačenici prodloužit život o pár dalších repríz. Hraje se nejen pro dospělé, ale za spoustou velkých produkcí stojí Walt Disney či další dětští producenti. Aktuálně tu od nich běží Aladin nebo Pippin.

Takhle bych si velkou show představovala (Pippin)

Všechna tahle sranda začíná s cenou tak kolem $100, ale to jsou většinou místa, ze kterých není nic vidět. Za pěkné sedadlo dole v hledišti může člověk dát klidně pětistovku. Ano, pořád se vyjadřuji v dolarech. Na rozdíl od českých repertoárových divadel (tedy se stálým souborem a s mnoha uváděnými inscenacemi zároveň) místní divadla hrají každý večer to samé, dokud na to lidi chodí. Když se inscenace okouká, je stažena a hledá se nový tým s novým muzikálem.

Kromě muzikálů sem patří i činohry s známými hollywoodskými herci. Lístky na tuhle srandu se mohou pohybovat tak kolem $200 a divadla bývají o chlup menší. Na plakátech jsem zahlédla Mrzáka Inishmaanského s Harry Potterem (tím hercem, jehož jméno se mi nechce dohledávat) nebo O myších a lidech s Royem z IT Crowds. Jinak ale převládají komedie, protože hlavním zákazníkem je pořád turista a ten se chce na dovolené hlavně bavit.

Skoro byste Harryho nepoznali, co?

Další dvě škatulky Off-Broadway a Off-Off-Broadway už názvem napovídají, že půjde o menší divadla bez známých herců. V té první jsou to pořád profesionálové, v té druhé už mohou být i polo-amatéři nebo studenti. Ceny padají a lístky se pohybují od 10 do 50 dolarů. Zároveň se taková představení o něco hůře hledají a reklamy v ulicích na ně skoro neuvidíte.

Zcela mimo všechny kategorie stejně jako u nás Golem tady stojí Sleep No More. Jde o kontaktní divadlo, kde divák prochází asi sedmipatrové skladiště a herci kolem něj hrají různé úryvky ze Shakespeara. Kromě toho může návštěvník zkoumat třeba okolní nábytek, otevřít zásuvku, která je plná milostných dopisů (mezi nějakou Shakespearovou dvojicí, která se mi teď nevybavuje) nebo korzetů z 15. století.

Já chci taky jeden večer patřit mezi diváky s bílou maskou!

Kromě toho vás herec může občas zatáhnout do nějaké uzavřené místnosti, kde budete skutečně jen vy dva a pro sebe vzájemně budete hrát divadlo. Možná bude hrubý, vtíravý a pocit z toho bude v tu chvíli nepříjemný, ale jak říkají klasici, zážitek nemusí být dobrý, hlavně ať je silný! Bohužel tahle sranda stojí o víkendu $120, což už je trochu nad můj rozpočet. Pokud se ale odhodlám a půjdu ve všední den, tak to bude asi můj životní zážitek. Za osmdesátku.

New York jim leží u nohou
Zpátky k tomu, co jsem skutečně zažila. Takže hned první víkend jsem viděla nejznámější italský muzikál, v Čechách bychom tomu asi říkali spíš opereta, Rugantino, který sem přivezl soubor s Itálie. Objíždějí s ním celý svět už několik let, pro newyorské obyvatele si připravili hned tři reprízy.

Jestli jste o tomhle nejznámější muzikálu taky v životě neslyšeli, tak buďte ujištěni, že já taky ne. V hlavní roli se objevili herci z nějaké italské telenovely a na konci se taky dočkali potlesku ve stoje, hodně návštěvníků pocházelo z místní italské menšiny. Celé představení tedy logicky bylo v italštině, no aspoň s anglickými titulky.

Pokud bych měla představení hodnotit jako u nás na i-di, dostalo by tak 60%. Pochválila bych scénu, která byla postavena na otočném středu a velmi rychle se měnila, hrála všemi barvami a přímo z ní sálalo italské sluníčko. Hudební sluch nemám, ale přišlo mi, že zpívali hezky a na herecké výkony se dalo celkem příjemně koukat.

Co mi ale hrubě vadilo, byla naprostá absence režiséra. Pohyb po scéně byl naprosto ordinérní, sjednocení hudby, světel a tance ubohé a všechno se to strašně vleklo. Dohromady přes tři hodiny a některé scény by si svou rozvláčností nezadali s Merlinem ve Švanďáku.

Chicago už 40 let
Pokud se dá věřit programu, Chicago se drží na broadwayských prknech přes 40 let a je tak nejdéle uváděným muzikálem v dějinách místního divadelního rejdiště. Samozřejmě to znamená, že za tu dobu se mnohokrát změnili herci, orchestr a čistě teoreticky to převzal i jiný režisér, o čemž ale opět silně pochybuji.

Kdybych měla opět sáhnout po procentech, dám Chicagu takovou ušmudlanou padesátku a to jen proto, že ten muzikál miluji. V Čechách jsem ho viděla pouze v Divadle pod Palmovkou a ve srovnání s ním je newyorská produkce chudá sestřička. Nechápu, proč musí vybírat tak obrovské vstupné, když scéna je v podstatě nulová, herců je tak kolem dvacítky a to počítám i deset, kteří v podstatě jen tančí a hrají kompars. Dobře, hraje tam živý orchestr, ale to mi neříkejte, že ta desítka staříků si bere litr za večer pro každého.

Padesátku si proto vysloužil příběh samotný, herci, kteří nebyli špatní (ale Richardu Geereovi nesahal divadelní právník ani po kotníky). Jinak taneční kreace byly takové normální, ale režie opět nulová. Až si někdo bude v Česku stěžovat, že naše divadla nejezdí po světě, tak si budu myslet, že je to jen dobře. Svět divadlu nerozumí :-) (a já jsem snědla všechnu modrost světa).

I tak ale na závěr show v New Yorku doporučím. Pro mě to při nejmenším znamenalo, že na mém seznamu "Co musím za tenhle život stihnout" mám o fajfku víc. Taky poradím, že existuje TKTS, což je jakási neziskovka na podporu herců, která v den představení prodává zbylé lístky za 50% ceny a celá částka jde výhradně hercům. Díky tomu nás lístky stály jen $61 a to se dalo vydržet. Mají v NYC tři okýnka, jedno je na Time Square, ale tam bývá nejdelší fronta, pak v Downtownu u Wall Street, kde jsem nakupovala já, a třetí kdesi v Brooklynu. Přišla jsem asi dvacet minut před otvíračkou a do hodiny jsem byla obsloužena, takže žádná velká oběť.

Met + MoMA = Art

Pokud vás značky v názvu matou, hned osvětlím. Met je zkratka pro Metropolitní muzeum, tedy největším místní galerii s uměním. V podstatě jde o newyorský Louvre. Stejně jako v pařížském bratříčkovi i tady mají sbírky umění antického, asijského a egypského, ale všichni tam chodí kvůli malířům od 13. století dál. MoMA znamená Museum of Modern Art a tady se schovávají umělci od Vincenta van Gogha po Andy Warhola a dál. A víte co, tohle všechno popsat - to bude na dýl.

Klasika v Metu
Měla jsem to štěstí, že jsem během minulého roku navštívila jak petrohradskou Ermitáž tak pařížký Louvre a proto si troufám tyhle tři galerie srovnat. Na první pohled uchovávají všechny sbírky celkem podobné, ale přesto je každá trochu jiná.

Ač se to nehodí, začnu povrchním porovnáním cen. Louvre jsem měla jako mládež do 26 let zdarma, ale Pavel platil 12 eur (tedy cca 300 Kč). Do Ermitáže jsem šla taky zadarmo, protože jsem byla student, jinak by to bylo za 400 rublů (cca 250 Kč v tehdejším kurzu). Navíc fronta víc než otravná. Nejlépe mi z toho vychází Met. Fronta vůbec žádná (ale nešla jsem hlavním vchodem) a vstupné pouze doporučené. Takže sice by student měl platit asi $12 (240 Kč), ale když chcete, můžete dát $30 nebo taky nic. Pro úplnost doporučené dospělácké je $25 (500 Kč).

No ale teď už ke sbírkám. Tady naopak Met končí suverénně poslední. Sice se honosí největší sbírkou Rembranta za oceánem, ale všechny jeho obrazy, co jsem viděla se nevyrovnali jedinému autoportrétu z Louvre. Navíc uspořádání klasických malířů je naprosto zoufalé a chudák návštěvník nemá žádnou doporučenou trasu, po které by mohl chronologicky putovat a obdivovat se mistrům. V podstatě chybí velká díla, která by stála za řeč. Berte to však jako slova kulturního barbara, který zná jen Da Vinciho, Rubense a Tiziana.

Naopak v Louvre je škála klasiků z Itálie a nizozemské školy nepřeberná a jen v těchto komnatách by člověk mohl strávit celý den. Stejná situace nastává i v Ermitáži, ale tam je oproti Louvre ještě o něco horší uspořádání.

Gogha si fotí i v Metu

Chloubou těchto muzeí bývá moderní umění. V Louvre si ho nějak nevybavuju, ale to asi proto, že ho pak zcela zastíní Musee D'Orsay. V Ermitáži mu patřilo celé horní patro a viděla jsem tu ten nejkrásnější Renoirův obraz vůbec, ale taky mistrovská díla Picassa i Matisse (kterého teda nemám ráda, ale byl tam). Met samozřejmě nemůže konkurovat MoMA, ale i tady se najde velká sbírka především Moneta, Cezane a dalších Francouzů. Dokonce nechybí postmoderním umění, je ho teda takový malý růžek, který mi aůe přišel z celého muzea nejzajímavější.

Musím se zmínit i o starých sbírkách, i když jsem je prošla tak trochu omylem. Dvakrát jsem potkala rekonstrukce egypských hrobek, na které se stála dlouhá fronta, a ve vytrínách se válela spousta sarkofágů a mumií. Pěkné, ale když už jsem viděla muzeum v Káhiře a navštívila Sakkáru, tak už mě to moc nedojímá. Spíš mě fascinuje, jak se to sem všechno dostalo a jakou práci muselo dát všechno to znova kámen po kameni znovu postavit.

Fronta na to dostat se mezi sloupy byla tak na půl hodiny

Zajímavou výstavu tvoří interiéry evropských a amerických bohatých měšťanů a šlechticů. To, co u nás máme na každém zámku, tady najdeme nahuštěné v jednom křídle muzea. Celé zrekonstruované pokoje pařížské smetánky nebo amerických zbohatlíků podávají svědectví o vývoji nábytku v uplynulých staletích.

Na pomezí mezi interiérem a obrazy stojí oválný pokoj v americkém křídle. Trochu připomíná pařížskou Oranžerii, ale místo Monetových leknínů tady zdi pokrývá obrovské panorama Versailles. Jedna stěna zobrazuje celý zámek, a že to není žádná provinční boudička, druhá strana otvírá pohled do parku na fontány a kanál.

Asi třetina z celého panoramatu, vlevo kousek zámku, vpravo zahrady.

Poslední, co stojí za zmínku, je dočasná výstava Módního institutu. Věnuje se tvorbě Charlese Jamese a vystavuje jeho mistrovská díla v podobě plesových šatů a několika kabátů. Tento návrhář se vyznačuje až technickou dokonalostí konstrukce, kde chytrým střihem, přehybem a sešitím vytvoří tvary, které by si normální člověk z látky ani nedokázal představit. Po pravdě, nosit bych snad nic z toho nechtěla, většinou to byly takové podivné pytlovité a zároveň hranaté obludy, ale určité části mě rozhodně inspirovaly k novým pokusům.

Vrstvy a asymetrické tvary

Verdikt: Met stojí za návštěvu, hlavně část s moderním uměním. Ale celý den bych tam na rozdíl od Louvre nebo Ermitáže netrávila.

MMoMA
To nové M na začátku znamená jediné: Miluji. Ano, MoMA je naprosto nejúžasnější galerie, kterou jsem kdy v životě navštívila. Dobře Musee D'Orsay i Ruské muzeum jí šlapou na paty, ale nikdy jí prvenství neseberou. Jedinou výtku, kterou mám je klimatizace, protože po pár hodinách člověku začne být uvnitř zima, ale tak se ohřeje na sluníčku v Sculpture garden a zase se může vrátit obdivovat sbírky v dalších patrech.

Strávila jsem uvnitř asi šest hodin a některé místnosti jsem pohledem tak spíš přelétla. Celkem jsem prošla všech šest pater a nemůžu jediné vynechat, takže si běžte uvařit čaj, pohodlně se usaďte a čtěte dál.

Síť visí vzadu vlevo, ale tahali se v ní podobně

Vezmu to odshora. Šesté podlaží je vyhrazeno pouze dočasným výstavám, takže každou chvíli je tu k vidění něco jiného. O víkendu zrovna probíhala výstava Lygie Clark, brazilské umělkyně, která se po pokusech s geometrickými tvary na plátně vrhla na geometrii v prostoru a vyzvala diváky k aktivní účasti v jejích dílech. Nejživelnější byla síť z tlustých gumových provazů, ve které se zrovna přetahovali tři lidé. Nejsem si jistá, ale myslím, že šlo o návštěvníky galerie a ne o dobrovolníky z řad personálu.

Ještě lepší mi připadaly její Bichos. Představte si pláty kovu vyřezané do jednoduchých geometrických tvarů: trojúhelníků, čtverců nebo třeba kruhových výsečí. V hlavě je spojte stranami k sobě plně pohyblivým panty. Spojujte tak, aby je vůbec nebylo možné rozložit na placku nebo aby to bylo jen velmi obtížné. Přitom se s nimi musí dát snadno hýbat a každý drobný pohyb musí způsobit pořádnou změnu v jejich vzhledu. Takové malé topologické zázraky. No nazdar, už se vám z toho musí vařit mozek. Tak radši přestaňte s představováním a radši si pusťte tohle video. Jinak na výstavě se smělo hýbat jen s několika kusy, ostatní byly nějak pěkně naaranžovány a určeny pouze ke koukání.

Bichos

Dobře, ale o téhle paní z Jižní Ameriky jste asi nikdy neslyšeli, já před tím taky ne, takže by to chtělo ukázat, že v MoMA mají i nějaké ty známé mistry. Jak je libo. Sjeďme eskalátorem a patro níž. Už z dálky je poznat, že se blížíte do nejdůležitějšího patra. Všude davy Japonců a dalších turistů s foťáky. Já bych jim v těch galeriích nejradši ruce zpřerážela. Ne vážně, už jich mám plné zuby. Hlasuji pro zavedení "Dne bez kamer", tedy dne, kdy se zakáže v galeriích fotit (aspoň jednou týdně) a budou tam tak chodit jen lidé, kteří si chtějí obrazy prohlédnout a ne jen vyfotit a sdílet selfíčko na facebůčku.

Takže páté patro je domovem van Goghovy Hvězdné noci, které tu má stejnou popularitu jako Mona Lisa v Louvre. Aspoň že tenhle obraz je trochu větší a Japonci neměří víc než 160 cm. Viděla jsem ji, i když přes dav.

Proč to fotí, když se na internetu těch obrázků už válí tuny?

Vincent je obklopen dalšími mistry své doby, především zátišími od Cezane či lekníny od Moneta. Ale opět, lekníny musíte vidět v pařížské Oranžerii a ostatní impresionisty v D'Orsay. Mě se proto nejvíc líbily místnosti s Picassem, kterých bylo hned několik a ze všech jeho tvůrčích období. V Madridu jich asi mají víc, ale mě místní výběr zcela uspokojil. Akorát bylo směšné, jak před všemi jeho obrazy postávala spousta lidí a před velmi podobnými, ale od méně známých autorů bylo pusto. A nemyslím si, že to bylo hloubkou malby španělského mistra.

Každá místnost v pátém patře zastupuje jeden umělecký styl nebo občas jednoho autora. Přecházíte od post impresionismu, přes dadaismus až k surrealismu a od všech vidíte ta nejznámější díla. Kromě orazů se občas vyskytne i nějaká ta socha nebo "instalace". Až se dostanete do poloviny století, musíte opět nastoupit na eskalátor a pokračovat v historické procházce na čtvrtém.

Picassův mistrovský kousek

Tady už tolik lidí není, protože pro většinu už je poválečné umění naprosto nesrozumitelné. A neříkám, pro mě často také. Ale i tak ho s nadšením objevuji a hledám, jaké nové a nové formy se tu najdou. Právě tady můžete posedět před Rothkovými barevnými plochami (moje srdcovka, ale to poznáte až po návštěvě Červené v Řeznické - geniální inscenace) nebo obdivovat sbírku polévek o Warhola. Tam teda budete znovu čelit foťákům, ale naštěstí už v trochu menší míře. Nechybí ani Pollockova plátna, ale jejich výhodou je rozměr, protože i v největší tlačenici můžete s klidem prohlížet aspoň horní polovinu pocákaného skvostu.

Pak už definitivně přecházíte do postmoderních luhů a hájů nesrozumitelných instalací. Dráty, zrcadla, vlasy a použité vložky. Pokud si nejste jistí, co které dílo vyjadřuje, můžete si přečíst pěkné popisky (ne u všech) a tak aspoň trochu pochopit smysl věšáku na kabáty ze starého šrotu. Celkově popisky v muzeu jsou velmi bohaté a to je věc, kterou jsem zatím viděla pouze v amerických galeriích (což znamená, že jiným galeriím určitě křivdím, ale Ermitáž, Louvre i D'Orsay v tomhle zklamaly).

Rothko mě fascinuje, ale do obýváku bych si ho asi nedala

Třetí patro je zasvěceno designu všeho druhu a architektuře. Její přehlídka mě trochu zklamala, ale design vše napravil. Dokonce tu máme i českého zástupce: Libuši Niklovou a její nafukovací hračky. Kromě Kupky už jsem si dalších českých umělců nevšimla, ale to bude pravděpodobně jen mou nepozorností. Mimochode Kupka je tam přímo ostudný, taková zněť nepravidelných barevných obdelníčků.. no ale zpátky na třetí.

Mezi designem si pro sebe jeden roh ukradli i počítače, tedy spíš počítačová grafika v hrách. Kromě toho, že člověku připomenou převratné grafické vychytávky, může si některé hry přímo zahrát. Jmenovala bych například PacMana a SimCity. Dalším počítačových exemplářem byl ukazatel z GoogleMaps, jako příklad jednoduchého, ale krásného prvku, kterými jsme v digitálním světě obklopeni.

Hračky Libuše Niklové

Už zbývají jenom dvě! Druhé patro opět patří dočasným výstavám, ta aktuální vzdává hold Sigmaru Polkemu, německému malíři a fotografovi, který si celý život hrál s fotkami a kolážemi, dával je do nečekaných souvislostí. Ohýbal tvary a v divákovi vyvolával nejistotu, co je skutečné a co jen pár tahů štětcem. Výstava byla uspořádána chronologicky, opět nechyběly pěkné popisky. Pravda, zvláštní bylo, že popisky nevisely na zdi vedle uměleckých děl, ale návštěvník si u vchodu musel vzít tenký časopis jako průvodce výstavou. U obrazů jinak nebyly ani jejich názvy.

Polkovy slavné Přítelkyně 

A už jsme dole, v přízemí, které ale Američani nazývají prvním patrem. Tady už žádné galerie nejsou, pouze pokladny, obchůdek, šatna a restaurace (ty jsou ale snad v každém patře). Jediným uměleckým prostorem tak zůstává atriová Sculpture Garden, tedy Zahrada soch. Není to žádná specialita MoMA, podobnou měly i galerie ve Washingtonu, ale ty jsem navštívit nestihla.

Ta v MoMA je docela malá, ale příjemná. Jak už jsem v úvodu psala, chodila jsem se sem ohřát a nabrat energii na další klimatizovaná patra. Šumí tu fontána a člověk se může kochat pohledem na několik dalších uměleckých děl. Těžko se ale poznává, co vlastně sochy zobrazují a popisky člověk musí hledat i několik metrů daleko v nejbližším ostrůvku břečťanu. Mě nejvíce zaujali United Enemies, tedy Spojení nepřátelé.

Spojení nepřátelé

A je to. Konec. Pokud jste dočetli až sem, jste hrdinové. Pokud čtete jen tenhle poslední odstavec, chápu vás. Tak si prohlídněte aspoň pár ilustračních obrázků a těšte se na možná stručnější divadelní příspěvek.

Calvin, Viktorka a ti ostatní

Minulý pátek jsme slavili Den nezávislosti, a tak jsem 3 příspěvky nestihla. Tento týden vám to musím vynahradit. Přijde konečně ten divadelní, nebude chybět ze Dne nezávislosti, ale začnu něčím jiným, holčičáckým, tedy nákupy.

Levné, pěkné, kvalitní
Tak si asi každá holka z východní Evropy nákupy v NYC představuje. No není to tak daleko od pravdy, ale zase nečekejte ráj na zemi.

V Century 21 je narváno pořád

Co se týká cen, tak většina zboží je tady stejně drahá nebo o něco levnější. Velkou výjimkou je Century 21, což je síť obchoďáků s oblečením, doplňky a kabelkami od známých předražených značek, které prodávají většinou tak za půlku. Když šaty stály 400 dolarů, tam je koupíte za 200 nebo i méně. No pořád je to v přepočtu 4000 Kč, ale tak šaty od Gucciho za to stojí, ne? Ne!

Ale mají i levnější značky, takže se najdou pěkné šatičky za $40, ale je potřeba se tím přehrabovat pár hodin. No utrpení, co říkáte :-) Nebo rovnou jděte k věšákům s Calvinem Kleinem, protože jeho výrobky jsou prostě nejlepší. Od kabelek, přes šaty až po prádlo. Ten chlap prostě musí patřit do 4% menšiny.

Ilustrační obrázek, tento obchod není v USA a cena není v dolarech ;-)

Největší problém je asi s přívlastkem pěkné. Aktuálně jsou v módě plesnivé mrkváře, pytlovité šaty a hadrovité halenky, ve kterých i já vypadám jako v osmém měsíci. Zářným příkladem takové prodejny pytlů je Forever 21, kde kromě toho, že jsou ty hadry hnusné, tak nechci vědět, co se s nima stane po jednom vyprání.

Ale je pravda, že se tu vedle toho dají najít i nadčasové kousky, které bývají i kvalitní, ale to si pak člověk musí připlatit. Mým zatím nejoblíbenějším obchodem tady je Uniqlo. Prodávají v podstatě jenom kvalitní oblečení ve spoustě barev a střihů. Díky letním slevám člověk najde barevné kalhoty za $5, trička z kvalitní bavlny za stejnou cenu a jednoduché svetříky za $10. Kromě toho spolupracují s MoMA, tedy Muzeem moderního umění, takže nabízí i designová trička současných umělců.

Jen pro ženy
Jak jsem na začátku říkala, že to tu není žádný ráj na zemi, tak je to pravda, ale s jednou výjimkou. Tou jsou obchody Victoria's Secret. Já mám teda docela štěstí, že moje postava je celkem konfekční velikosti, takže nemám problém sehnat na sebe správnou podprsenku, ale stejně. Tady mají obrovský výběr přes střihy, tvary, druhy i vzhled. Není barva, ve které by se tam nedal nějaký kousek sehnat. Navíc neustále mají v jedné části krabice plné zlevněných modelů z minulé sezóny, i když i nezlevněné zboží se pohybuje třeba kolem 600 Kč, což je v českém rybníčku za kvalitní prádlo snová cena.

Doufám, že nemáte alergii na růžovou

Kromě prádla nechybí ani jemňounká pyžamka a pohodlné oblečení na cvičení. Místo tepláků za litr se třemi Adidas pruhy si tady člověk může pořídit mnohem pohodlnější za sotva třetinu ceny. Navíc je dělají v prodloužených velikostech, takže poprvé v životě si nebudu připadat, že čekám velkou vodu. Z dalších pohodlných hadříků můžu jmenovat jednoduché šaty či sukně, které jsou ideální na různé tábory nebo letní válení u vody.

Navíc všude ochotné prodavačky, které změří, najdou správnou velikost a asistují u kabinek, když náhodou něco nesedí. Prostě nádhera! No hlavně neexpandujte do Čech, protože jinak se ze mě asi stane shopaholik.

Vintage, sekáč a blešák
Tihle tři kluci mi zatím unikají. Prý je každý víkend někde na západě Manhattanu obří blešák, ale zatím jsem kolem nešla. V SoHo by zase měla být spousta sekáčů a vintagových obchůdků, ve kterých se dají najít krásné šaty za pár fufňů. Budu to muset ještě prozkoumat.

Kromě toho jsem se ještě nezmínila o nakupování na internetu, které se dá popsat jedním slovem: Amazon. V Česku známý svými knihami, ale prodává i elektroniku a oblečení. Funguje na principu zastřešujícího webu pro spoustu menších obchodníků a trochu se podobá naší Heuréce, ale tady se už rovnou objednává (což jde myslím na Heuréce taky, ale já to ještě nikdy nevyužila).

Také jsem vynechala několik dalších módních řetězců, třeba DSW s botami a kabelkami, Macy's se značkovým zbožím, ale za klasickou cenu, Payless s výprodejem bot za cenu kolem $10, nebo Lord and Taylors, kde jsem si koupila nádherné šaty. A spousty dalších, ve kterých jsem ještě ani nebyla. Berte to tak, že vám nechci prozradit všechno, přijeďte a sami prozkoumejte ;-)

Newyorská Pride Parade

Po sobotě ve Filadelfii jsem se konečně vrátila zpátky do New Yorku a tam už strávím i zbytek volných dní. Navštívila jsem Brooklynské muzeum a botanickou zahradu, trochu jsem nakupovala a večeřela jsem v baru, kde vznikl seriál How I Met Your Mother. Největší zážitek z toho dne se ale pojí s přehlídkou hrdosti Pride Parade.

Uzavřeno, hlídáno
Asi to všichni víte, ale přeci jen předem vysvětlím, co Pride Parade vlastně je. Jde o takovou demonstraci či průvod homosexuálů a různých podobných skupin, ve kterém účastníci vyjadřují svou orientaci a dokazují si, že se za ní nestydí. Podobný průvod máme i v Praze a v jinak hodně věřící střední Evropě patří k největším. S newyorskou se ale nedá srovnat.

Ne že bych se chtěla takového průvodu zúčastnit. Ale měli jsme večer sraz někde v SoHo a chtěli jsme navštívit další podnik z HIMYM, kde byl kdysi Marshall na nejlepším burgeru ve městě (Corner Bistro na rohu 4st a 8ave). A samozřejmě není možné, aby Pride Parade touto čtvrtí neprocházela. Vždyť právě tady se nechází i slavná Gay street.

Ještě než popíšu samotnu atmosféru průvodu, chci ocenit místní policejní armádu. Starosta města je známý tím, že najal obrovskou spoustu policistů, aby vyhnali zločin ze čtvrtí jako Harlem nebo Bronx a tak s obstaráním průvodu neměl problém. Trasa pochodu byla po celé délce obehnána zátarasy a jednou za pár bloků hned několik policistů řídilo přechody chodců a aut přes uzavřené ulice. I přes obrovskou masu lidí nedocházelo k žádným větším tlačenicím jako třeba u nás v zimě ve frontě na vlek. Policisté hlídali, lidé čekali a účastníci pochodu se radovali.

Allah made me queer
Průvod samotný se podobal karnevalu. Všichni byli navlečeni do různých kostýmů, nechyběla spousta transsexuálů, polonahých gayů a rozjívených lesbiček. Někteří šli po svých, jiní se vezli se alegorických vozech. Z nich házeli do přihlížejícího davu květiny a lidé za zátarasy nadšeně tleskali.

Většina skupin zastupovala nějakou organizaci, například oblíbený časopis pro lesbičky, vyhlášený bar nebo třeba spolek volejbalistů. Mně se asi nejvíc líbil ten z muslimské komunity. U katolíků už máme aspoň toho Františka, který řekl 'Kdo jsem já, abych je soudil', ale pro muslimy se jejich orientace stále rovná naprostému vyloučení ze společnosti. Přesto se nebáli vydat se do průvodu a se slovy 'Allah mě stvořil jako výstředního/homosexuála' projížděli ulicemi.

Jinak nepředstavujte si, že Pride Parade je pouze pro menšinové orientace. Mezi přihlížejícími jasně převažovali "heteráči". I oni ale přišli vyjádřit podporu a připojit se k ohromné manifestaci svobody ducha. Všimla jsem si, že mnoho z nich je tu také trochu omylem a hlavně se potřebují, stejně jako já, dostat na druhou stranu uzavřené ulice. V Čechách by se takoví lidé naštvaně tlačili, nadávali a pronášeli by nelichotivé poznámky na adresu účastníků průvodu. Tady se všichni aspoň na chvíli zastavili a připojili se k jásajícímu davu, protože nic jiného stejně nešlo dělat, tak proč si to taky neužít.

Pride Parade je prostě místo, kde můžete říct všechno. V neuvěřitelně pokrytecké Americe je taková událost příjemným osvěžením. Pořád nechápu, jak v jednom národě může být tolik svobody a zároveň "oplocenosti".

Pozn.: Obrázky jsou pouze ilustrační.