Panorama

Panorama
Neberte to černobíle

úterý 8. července 2014

Met + MoMA = Art

Pokud vás značky v názvu matou, hned osvětlím. Met je zkratka pro Metropolitní muzeum, tedy největším místní galerii s uměním. V podstatě jde o newyorský Louvre. Stejně jako v pařížském bratříčkovi i tady mají sbírky umění antického, asijského a egypského, ale všichni tam chodí kvůli malířům od 13. století dál. MoMA znamená Museum of Modern Art a tady se schovávají umělci od Vincenta van Gogha po Andy Warhola a dál. A víte co, tohle všechno popsat - to bude na dýl.

Klasika v Metu
Měla jsem to štěstí, že jsem během minulého roku navštívila jak petrohradskou Ermitáž tak pařížký Louvre a proto si troufám tyhle tři galerie srovnat. Na první pohled uchovávají všechny sbírky celkem podobné, ale přesto je každá trochu jiná.



Ač se to nehodí, začnu povrchním porovnáním cen. Louvre jsem měla jako mládež do 26 let zdarma, ale Pavel platil 12 eur (tedy cca 300 Kč). Do Ermitáže jsem šla taky zadarmo, protože jsem byla student, jinak by to bylo za 400 rublů (cca 250 Kč v tehdejším kurzu). Navíc fronta víc než otravná. Nejlépe mi z toho vychází Met. Fronta vůbec žádná (ale nešla jsem hlavním vchodem) a vstupné pouze doporučené. Takže sice by student měl platit asi $12 (240 Kč), ale když chcete, můžete dát $30 nebo taky nic. Pro úplnost doporučené dospělácké je $25 (500 Kč).

No ale teď už ke sbírkám. Tady naopak Met končí suverénně poslední. Sice se honosí největší sbírkou Rembranta za oceánem, ale všechny jeho obrazy, co jsem viděla se nevyrovnali jedinému autoportrétu z Louvre. Navíc uspořádání klasických malířů je naprosto zoufalé a chudák návštěvník nemá žádnou doporučenou trasu, po které by mohl chronologicky putovat a obdivovat se mistrům. V podstatě chybí velká díla, která by stála za řeč. Berte to však jako slova kulturního barbara, který zná jen Da Vinciho, Rubense a Tiziana.

Naopak v Louvre je škála klasiků z Itálie a nizozemské školy nepřeberná a jen v těchto komnatách by člověk mohl strávit celý den. Stejná situace nastává i v Ermitáži, ale tam je oproti Louvre ještě o něco horší uspořádání.

Gogha si fotí i v Metu
Chloubou těchto muzeí bývá moderní umění. V Louvre si ho nějak nevybavuju, ale to asi proto, že ho pak zcela zastíní Musee D'Orsay. V Ermitáži mu patřilo celé horní patro a viděla jsem tu ten nejkrásnější Renoirův obraz vůbec, ale taky mistrovská díla Picassa i Matisse (kterého teda nemám ráda, ale byl tam). Met samozřejmě nemůže konkurovat MoMA, ale i tady se najde velká sbírka především Moneta, Cezane a dalších Francouzů. Dokonce nechybí postmoderním umění, je ho teda takový malý růžek, který mi aůe přišel z celého muzea nejzajímavější.

Musím se zmínit i o starých sbírkách, i když jsem je prošla tak trochu omylem. Dvakrát jsem potkala rekonstrukce egypských hrobek, na které se stála dlouhá fronta, a ve vytrínách se válela spousta sarkofágů a mumií. Pěkné, ale když už jsem viděla muzeum v Káhiře a navštívila Sakkáru, tak už mě to moc nedojímá. Spíš mě fascinuje, jak se to sem všechno dostalo a jakou práci muselo dát všechno to znova kámen po kameni znovu postavit.

Fronta na to dostat se mezi sloupy byla tak na půl hodiny
Zajímavou výstavu tvoří interiéry evropských a amerických bohatých měšťanů a šlechticů. To, co u nás máme na každém zámku, tady najdeme nahuštěné v jednom křídle muzea. Celé zrekonstruované pokoje pařížské smetánky nebo amerických zbohatlíků podávají svědectví o vývoji nábytku v uplynulých staletích.

Na pomezí mezi interiérem a obrazy stojí oválný pokoj v americkém křídle. Trochu připomíná pařížskou Oranžerii, ale místo Monetových leknínů tady zdi pokrývá obrovské panorama Versailles. Jedna stěna zobrazuje celý zámek, a že to není žádná provinční boudička, druhá strana otvírá pohled do parku na fontány a kanál.

Asi třetina z celého panoramatu, vlevo kousek zámku, vpravo zahrady.
Poslední, co stojí za zmínku, je dočasná výstava Módního institutu. Věnuje se tvorbě Charlese Jamese a vystavuje jeho mistrovská díla v podobě plesových šatů a několika kabátů. Tento návrhář se vyznačuje až technickou dokonalostí konstrukce, kde chytrým střihem, přehybem a sešitím vytvoří tvary, které by si normální člověk z látky ani nedokázal představit. Po pravdě, nosit bych snad nic z toho nechtěla, většinou to byly takové podivné pytlovité a zároveň hranaté obludy, ale určité části mě rozhodně inspirovaly k novým pokusům.

Vrstvy a asymetrické tvary
Verdikt: Met stojí za návštěvu, hlavně část s moderním uměním. Ale celý den bych tam na rozdíl od Louvre nebo Ermitáže netrávila.

MMoMA
To nové M na začátku znamená jediné: Miluji. Ano, MoMA je naprosto nejúžasnější galerie, kterou jsem kdy v životě navštívila. Dobře Musee D'Orsay i Ruské muzeum jí šlapou na paty, ale nikdy jí prvenství neseberou. Jedinou výtku, kterou mám je klimatizace, protože po pár hodinách člověku začne být uvnitř zima, ale tak se ohřeje na sluníčku v Sculpture garden a zase se může vrátit obdivovat sbírky v dalších patrech.

Strávila jsem uvnitř asi šest hodin a některé místnosti jsem pohledem tak spíš přelétla. Celkem jsem prošla všech šest pater a nemůžu jediné vynechat, takže si běžte uvařit čaj, pohodlně se usaďte a čtěte dál.

Síť visí vzadu vlevo, ale tahali se v ní podobně
Vezmu to odshora. Šesté podlaží je vyhrazeno pouze dočasným výstavám, takže každou chvíli je tu k vidění něco jiného. O víkendu zrovna probíhala výstava Lygie Clark, brazilské umělkyně, která se po pokusech s geometrickými tvary na plátně vrhla na geometrii v prostoru a vyzvala diváky k aktivní účasti v jejích dílech. Nejživelnější byla síť z tlustých gumových provazů, ve které se zrovna přetahovali tři lidé. Nejsem si jistá, ale myslím, že šlo o návštěvníky galerie a ne o dobrovolníky z řad personálu.

Ještě lepší mi připadaly její Bichos. Představte si pláty kovu vyřezané do jednoduchých geometrických tvarů: trojúhelníků, čtverců nebo třeba kruhových výsečí. V hlavě je spojte stranami k sobě plně pohyblivým panty. Spojujte tak, aby je vůbec nebylo možné rozložit na placku nebo aby to bylo jen velmi obtížné. Přitom se s nimi musí dát snadno hýbat a každý drobný pohyb musí způsobit pořádnou změnu v jejich vzhledu. Takové malé topologické zázraky. No nazdar, už se vám z toho musí vařit mozek. Tak radši přestaňte s představováním a radši si pusťte tohle video. Jinak na výstavě se smělo hýbat jen s několika kusy, ostatní byly nějak pěkně naaranžovány a určeny pouze ke koukání.

Bichos
Dobře, ale o téhle paní z Jižní Ameriky jste asi nikdy neslyšeli, já před tím taky ne, takže by to chtělo ukázat, že v MoMA mají i nějaké ty známé mistry. Jak je libo. Sjeďme eskalátorem a patro níž. Už z dálky je poznat, že se blížíte do nejdůležitějšího patra. Všude davy Japonců a dalších turistů s foťáky. Já bych jim v těch galeriích nejradši ruce zpřerážela. Ne vážně, už jich mám plné zuby. Hlasuji pro zavedení "Dne bez kamer", tedy dne, kdy se zakáže v galeriích fotit (aspoň jednou týdně) a budou tam tak chodit jen lidé, kteří si chtějí obrazy prohlédnout a ne jen vyfotit a sdílet selfíčko na facebůčku.

Takže páté patro je domovem van Goghovy Hvězdné noci, které tu má stejnou popularitu jako Mona Lisa v Louvre. Aspoň že tenhle obraz je trochu větší a Japonci neměří víc než 160 cm. Viděla jsem ji, i když přes dav.

Proč to fotí, když se na internetu těch obrázků už válí tuny?
Vincent je obklopen dalšími mistry své doby, především zátišími od Cezane či lekníny od Moneta. Ale opět, lekníny musíte vidět v pařížské Oranžerii a ostatní impresionisty v D'Orsay. Mě se proto nejvíc líbily místnosti s Picassem, kterých bylo hned několik a ze všech jeho tvůrčích období. V Madridu jich asi mají víc, ale mě místní výběr zcela uspokojil. Akorát bylo směšné, jak před všemi jeho obrazy postávala spousta lidí a před velmi podobnými, ale od méně známých autorů bylo pusto. A nemyslím si, že to bylo hloubkou malby španělského mistra.

Každá místnost v pátém patře zastupuje jeden umělecký styl nebo občas jednoho autora. Přecházíte od post impresionismu, přes dadaismus až k surrealismu a od všech vidíte ta nejznámější díla. Kromě orazů se občas vyskytne i nějaká ta socha nebo "instalace". Až se dostanete do poloviny století, musíte opět nastoupit na eskalátor a pokračovat v historické procházce na čtvrtém.

Picassův mistrovský kousek
Tady už tolik lidí není, protože pro většinu už je poválečné umění naprosto nesrozumitelné. A neříkám, pro mě často také. Ale i tak ho s nadšením objevuji a hledám, jaké nové a nové formy se tu najdou. Právě tady můžete posedět před Rothkovými barevnými plochami (moje srdcovka, ale to poznáte až po návštěvě Červené v Řeznické - geniální inscenace) nebo obdivovat sbírku polévek o Warhola. Tam teda budete znovu čelit foťákům, ale naštěstí už v trochu menší míře. Nechybí ani Pollockova plátna, ale jejich výhodou je rozměr, protože i v největší tlačenici můžete s klidem prohlížet aspoň horní polovinu pocákaného skvostu.

Pak už definitivně přecházíte do postmoderních luhů a hájů nesrozumitelných instalací. Dráty, zrcadla, vlasy a použité vložky. Pokud si nejste jistí, co které dílo vyjadřuje, můžete si přečíst pěkné popisky (ne u všech) a tak aspoň trochu pochopit smysl věšáku na kabáty ze starého šrotu. Celkově popisky v muzeu jsou velmi bohaté a to je věc, kterou jsem zatím viděla pouze v amerických galeriích (což znamená, že jiným galeriím určitě křivdím, ale Ermitáž, Louvre i D'Orsay v tomhle zklamaly).

Rothko mě fascinuje, ale do obýváku bych si ho asi nedala
Třetí patro je zasvěceno designu všeho druhu a architektuře. Její přehlídka mě trochu zklamala, ale design vše napravil. Dokonce tu máme i českého zástupce: Libuši Niklovou a její nafukovací hračky. Kromě Kupky už jsem si dalších českých umělců nevšimla, ale to bude pravděpodobně jen mou nepozorností. Mimochode Kupka je tam přímo ostudný, taková zněť nepravidelných barevných obdelníčků.. no ale zpátky na třetí.

Mezi designem si pro sebe jeden roh ukradli i počítače, tedy spíš počítačová grafika v hrách. Kromě toho, že člověku připomenou převratné grafické vychytávky, může si některé hry přímo zahrát. Jmenovala bych například PacMana a SimCity. Dalším počítačových exemplářem byl ukazatel z GoogleMaps, jako příklad jednoduchého, ale krásného prvku, kterými jsme v digitálním světě obklopeni.

Hračky Libuše Niklové
Už zbývají jenom dvě! Druhé patro opět patří dočasným výstavám, ta aktuální vzdává hold Sigmaru Polkemu, německému malíři a fotografovi, který si celý život hrál s fotkami a kolážemi, dával je do nečekaných souvislostí. Ohýbal tvary a v divákovi vyvolával nejistotu, co je skutečné a co jen pár tahů štětcem. Výstava byla uspořádána chronologicky, opět nechyběly pěkné popisky. Pravda, zvláštní bylo, že popisky nevisely na zdi vedle uměleckých děl, ale návštěvník si u vchodu musel vzít tenký časopis jako průvodce výstavou. U obrazů jinak nebyly ani jejich názvy.

Polkovy slavné Přítelkyně 
A už jsme dole, v přízemí, které ale Američani nazývají prvním patrem. Tady už žádné galerie nejsou, pouze pokladny, obchůdek, šatna a restaurace (ty jsou ale snad v každém patře). Jediným uměleckým prostorem tak zůstává atriová Sculpture Garden, tedy Zahrada soch. Není to žádná specialita MoMA, podobnou měly i galerie ve Washingtonu, ale ty jsem navštívit nestihla.

Ta v MoMA je docela malá, ale příjemná. Jak už jsem v úvodu psala, chodila jsem se sem ohřát a nabrat energii na další klimatizovaná patra. Šumí tu fontána a člověk se může kochat pohledem na několik dalších uměleckých děl. Těžko se ale poznává, co vlastně sochy zobrazují a popisky člověk musí hledat i několik metrů daleko v nejbližším ostrůvku břečťanu. Mě nejvíce zaujali United Enemies, tedy Spojení nepřátelé.

Spojení nepřátelé
A je to. Konec. Pokud jste dočetli až sem, jste hrdinové. Pokud čtete jen tenhle poslední odstavec, chápu vás. Tak si prohlídněte aspoň pár ilustračních obrázků a těšte se na možná stručnější divadelní příspěvek.

Žádné komentáře:

Okomentovat