A je to tady, už jste určitě přestávali doufat. Ale divadelní příspěvek přichází. Původně jsem tu chtěla zajít na nějaké malé, třeba studentské, divadlo a pokochat se dobře zahraným dramatem, jaké jsem viděla na Fringe v Buxtonu před třemi lety. Nakonec to ale dopadlo jinak a já viděla pouze pravá broadwayská představení.
Brodway, Off, Off-Off
Nejdřív se procvičíme v třídění. V New Yorku se divadla dělí do třech kategorií. První a největší zaujímají Broadway shows. Sem patří hlavně muzikály v divadlech pro řádově tisíce lidí, představte si třeba naše Stavovské divadlo. Nesmí chybět chytlavé písničky, láska a vtípky. Sex, drogy a rock'n'roll jsou příjemný bonus a také jasný způsob, jak si v místní tlačenici prodloužit život o pár dalších repríz. Hraje se nejen pro dospělé, ale za spoustou velkých produkcí stojí Walt Disney či další dětští producenti. Aktuálně tu od nich běží Aladin nebo Pippin.
Všechna tahle sranda začíná s cenou tak kolem $100, ale to jsou většinou místa, ze kterých není nic vidět. Za pěkné sedadlo dole v hledišti může člověk dát klidně pětistovku. Ano, pořád se vyjadřuji v dolarech. Na rozdíl od českých repertoárových divadel (tedy se stálým souborem a s mnoha uváděnými inscenacemi zároveň) místní divadla hrají každý večer to samé, dokud na to lidi chodí. Když se inscenace okouká, je stažena a hledá se nový tým s novým muzikálem.
Kromě muzikálů sem patří i činohry s známými hollywoodskými herci. Lístky na tuhle srandu se mohou pohybovat tak kolem $200 a divadla bývají o chlup menší. Na plakátech jsem zahlédla Mrzáka Inishmaanského s Harry Potterem (tím hercem, jehož jméno se mi nechce dohledávat) nebo O myších a lidech s Royem z IT Crowds. Jinak ale převládají komedie, protože hlavním zákazníkem je pořád turista a ten se chce na dovolené hlavně bavit.
Další dvě škatulky Off-Broadway a Off-Off-Broadway už názvem napovídají, že půjde o menší divadla bez známých herců. V té první jsou to pořád profesionálové, v té druhé už mohou být i polo-amatéři nebo studenti. Ceny padají a lístky se pohybují od 10 do 50 dolarů. Zároveň se taková představení o něco hůře hledají a reklamy v ulicích na ně skoro neuvidíte.
Zcela mimo všechny kategorie stejně jako u nás Golem tady stojí Sleep No More. Jde o kontaktní divadlo, kde divák prochází asi sedmipatrové skladiště a herci kolem něj hrají různé úryvky ze Shakespeara. Kromě toho může návštěvník zkoumat třeba okolní nábytek, otevřít zásuvku, která je plná milostných dopisů (mezi nějakou Shakespearovou dvojicí, která se mi teď nevybavuje) nebo korzetů z 15. století.
Kromě toho vás herec může občas zatáhnout do nějaké uzavřené místnosti, kde budete skutečně jen vy dva a pro sebe vzájemně budete hrát divadlo. Možná bude hrubý, vtíravý a pocit z toho bude v tu chvíli nepříjemný, ale jak říkají klasici, zážitek nemusí být dobrý, hlavně ať je silný! Bohužel tahle sranda stojí o víkendu $120, což už je trochu nad můj rozpočet. Pokud se ale odhodlám a půjdu ve všední den, tak to bude asi můj životní zážitek. Za osmdesátku.
New York jim leží u nohou
Zpátky k tomu, co jsem skutečně zažila. Takže hned první víkend jsem viděla nejznámější italský muzikál, v Čechách bychom tomu asi říkali spíš opereta, Rugantino, který sem přivezl soubor s Itálie. Objíždějí s ním celý svět už několik let, pro newyorské obyvatele si připravili hned tři reprízy.
Jestli jste o tomhle nejznámější muzikálu taky v životě neslyšeli, tak buďte ujištěni, že já taky ne. V hlavní roli se objevili herci z nějaké italské telenovely a na konci se taky dočkali potlesku ve stoje, hodně návštěvníků pocházelo z místní italské menšiny. Celé představení tedy logicky bylo v italštině, no aspoň s anglickými titulky.
Pokud bych měla představení hodnotit jako u nás na i-di, dostalo by tak 60%. Pochválila bych scénu, která byla postavena na otočném středu a velmi rychle se měnila, hrála všemi barvami a přímo z ní sálalo italské sluníčko. Hudební sluch nemám, ale přišlo mi, že zpívali hezky a na herecké výkony se dalo celkem příjemně koukat.
Co mi ale hrubě vadilo, byla naprostá absence režiséra. Pohyb po scéně byl naprosto ordinérní, sjednocení hudby, světel a tance ubohé a všechno se to strašně vleklo. Dohromady přes tři hodiny a některé scény by si svou rozvláčností nezadali s Merlinem ve Švanďáku.
Chicago už 40 let
Pokud se dá věřit programu, Chicago se drží na broadwayských prknech přes 40 let a je tak nejdéle uváděným muzikálem v dějinách místního divadelního rejdiště. Samozřejmě to znamená, že za tu dobu se mnohokrát změnili herci, orchestr a čistě teoreticky to převzal i jiný režisér, o čemž ale opět silně pochybuji.
Kdybych měla opět sáhnout po procentech, dám Chicagu takovou ušmudlanou padesátku a to jen proto, že ten muzikál miluji. V Čechách jsem ho viděla pouze v Divadle pod Palmovkou a ve srovnání s ním je newyorská produkce chudá sestřička. Nechápu, proč musí vybírat tak obrovské vstupné, když scéna je v podstatě nulová, herců je tak kolem dvacítky a to počítám i deset, kteří v podstatě jen tančí a hrají kompars. Dobře, hraje tam živý orchestr, ale to mi neříkejte, že ta desítka staříků si bere litr za večer pro každého.
Padesátku si proto vysloužil příběh samotný, herci, kteří nebyli špatní (ale Richardu Geereovi nesahal divadelní právník ani po kotníky). Jinak taneční kreace byly takové normální, ale režie opět nulová. Až si někdo bude v Česku stěžovat, že naše divadla nejezdí po světě, tak si budu myslet, že je to jen dobře. Svět divadlu nerozumí :-) (a já jsem snědla všechnu modrost světa).
I tak ale na závěr show v New Yorku doporučím. Pro mě to při nejmenším znamenalo, že na mém seznamu "Co musím za tenhle život stihnout" mám o fajfku víc. Taky poradím, že existuje TKTS, což je jakási neziskovka na podporu herců, která v den představení prodává zbylé lístky za 50% ceny a celá částka jde výhradně hercům. Díky tomu nás lístky stály jen $61 a to se dalo vydržet. Mají v NYC tři okýnka, jedno je na Time Square, ale tam bývá nejdelší fronta, pak v Downtownu u Wall Street, kde jsem nakupovala já, a třetí kdesi v Brooklynu. Přišla jsem asi dvacet minut před otvíračkou a do hodiny jsem byla obsloužena, takže žádná velká oběť.
Brodway, Off, Off-Off
Nejdřív se procvičíme v třídění. V New Yorku se divadla dělí do třech kategorií. První a největší zaujímají Broadway shows. Sem patří hlavně muzikály v divadlech pro řádově tisíce lidí, představte si třeba naše Stavovské divadlo. Nesmí chybět chytlavé písničky, láska a vtípky. Sex, drogy a rock'n'roll jsou příjemný bonus a také jasný způsob, jak si v místní tlačenici prodloužit život o pár dalších repríz. Hraje se nejen pro dospělé, ale za spoustou velkých produkcí stojí Walt Disney či další dětští producenti. Aktuálně tu od nich běží Aladin nebo Pippin.
 |
| Takhle bych si velkou show představovala (Pippin) |
Kromě muzikálů sem patří i činohry s známými hollywoodskými herci. Lístky na tuhle srandu se mohou pohybovat tak kolem $200 a divadla bývají o chlup menší. Na plakátech jsem zahlédla Mrzáka Inishmaanského s Harry Potterem (tím hercem, jehož jméno se mi nechce dohledávat) nebo O myších a lidech s Royem z IT Crowds. Jinak ale převládají komedie, protože hlavním zákazníkem je pořád turista a ten se chce na dovolené hlavně bavit.
 |
| Skoro byste Harryho nepoznali, co? |
Zcela mimo všechny kategorie stejně jako u nás Golem tady stojí Sleep No More. Jde o kontaktní divadlo, kde divák prochází asi sedmipatrové skladiště a herci kolem něj hrají různé úryvky ze Shakespeara. Kromě toho může návštěvník zkoumat třeba okolní nábytek, otevřít zásuvku, která je plná milostných dopisů (mezi nějakou Shakespearovou dvojicí, která se mi teď nevybavuje) nebo korzetů z 15. století.
 |
| Já chci taky jeden večer patřit mezi diváky s bílou maskou! |
New York jim leží u nohou
Zpátky k tomu, co jsem skutečně zažila. Takže hned první víkend jsem viděla nejznámější italský muzikál, v Čechách bychom tomu asi říkali spíš opereta, Rugantino, který sem přivezl soubor s Itálie. Objíždějí s ním celý svět už několik let, pro newyorské obyvatele si připravili hned tři reprízy.
Jestli jste o tomhle nejznámější muzikálu taky v životě neslyšeli, tak buďte ujištěni, že já taky ne. V hlavní roli se objevili herci z nějaké italské telenovely a na konci se taky dočkali potlesku ve stoje, hodně návštěvníků pocházelo z místní italské menšiny. Celé představení tedy logicky bylo v italštině, no aspoň s anglickými titulky.
Pokud bych měla představení hodnotit jako u nás na i-di, dostalo by tak 60%. Pochválila bych scénu, která byla postavena na otočném středu a velmi rychle se měnila, hrála všemi barvami a přímo z ní sálalo italské sluníčko. Hudební sluch nemám, ale přišlo mi, že zpívali hezky a na herecké výkony se dalo celkem příjemně koukat.
Co mi ale hrubě vadilo, byla naprostá absence režiséra. Pohyb po scéně byl naprosto ordinérní, sjednocení hudby, světel a tance ubohé a všechno se to strašně vleklo. Dohromady přes tři hodiny a některé scény by si svou rozvláčností nezadali s Merlinem ve Švanďáku.
Chicago už 40 let
Pokud se dá věřit programu, Chicago se drží na broadwayských prknech přes 40 let a je tak nejdéle uváděným muzikálem v dějinách místního divadelního rejdiště. Samozřejmě to znamená, že za tu dobu se mnohokrát změnili herci, orchestr a čistě teoreticky to převzal i jiný režisér, o čemž ale opět silně pochybuji.
Kdybych měla opět sáhnout po procentech, dám Chicagu takovou ušmudlanou padesátku a to jen proto, že ten muzikál miluji. V Čechách jsem ho viděla pouze v Divadle pod Palmovkou a ve srovnání s ním je newyorská produkce chudá sestřička. Nechápu, proč musí vybírat tak obrovské vstupné, když scéna je v podstatě nulová, herců je tak kolem dvacítky a to počítám i deset, kteří v podstatě jen tančí a hrají kompars. Dobře, hraje tam živý orchestr, ale to mi neříkejte, že ta desítka staříků si bere litr za večer pro každého.
Padesátku si proto vysloužil příběh samotný, herci, kteří nebyli špatní (ale Richardu Geereovi nesahal divadelní právník ani po kotníky). Jinak taneční kreace byly takové normální, ale režie opět nulová. Až si někdo bude v Česku stěžovat, že naše divadla nejezdí po světě, tak si budu myslet, že je to jen dobře. Svět divadlu nerozumí :-) (a já jsem snědla všechnu modrost světa).
I tak ale na závěr show v New Yorku doporučím. Pro mě to při nejmenším znamenalo, že na mém seznamu "Co musím za tenhle život stihnout" mám o fajfku víc. Taky poradím, že existuje TKTS, což je jakási neziskovka na podporu herců, která v den představení prodává zbylé lístky za 50% ceny a celá částka jde výhradně hercům. Díky tomu nás lístky stály jen $61 a to se dalo vydržet. Mají v NYC tři okýnka, jedno je na Time Square, ale tam bývá nejdelší fronta, pak v Downtownu u Wall Street, kde jsem nakupovala já, a třetí kdesi v Brooklynu. Přišla jsem asi dvacet minut před otvíračkou a do hodiny jsem byla obsloužena, takže žádná velká oběť.
Žádné komentáře:
Okomentovat