Harlem, černošská čtvrť, ve které se ještě tak před dvaceti lety denně střílelo a umíralo. Přestože se už dlouho všude píše, že se Harlem změnil a že v něm je docela bezpečno, turisté se sem pořád trochu bojí a on si tak aspoň částečně uchovává svojí jedinečnou atmosféru.
Není to ghetto
Jako je u nás sídliště Janov, tak i tady byl Harlem v minulosti nebezpečné ghetto, kterému se běloši raději zdaleka vyhýbali. Ale dneska už je všechno jinak. Přeci jen leží na severu Manhattanu, začíná u Central parku a je v něm mnoho další zeleně, takže by se mohl snadno stát luxusní klidnou čtvrtí kousek od srdce New Yorku.
Investoři se snaží, ale zatím se původní obyvatelstvo vypudit nenechalo. Jako bílá holka jsem si tam přišla trochu jako pěst na oko, ale nikdo se na mě skrz prsty nekoukal. Na rozdíl třeba od Egypta, kde když jde holka po ulici bez šátku, tak na křičí, hvízdají a dělají jiná oplzlá gesta, tady jsem byla každému úplně jedno.
Na hlavní ulici Martina Luthera Kinga jr. vyrostly v posledních letech luxusní butiky i levné výprodejové hadrárny. Legendární divadlo Apollo se změnilo v drahé pódium, kam běžný obyvatel zajít ani nechce. Mezi těmito moderními vycpaninami se ale krčí kadeřnictví specializované na africké copánky, drobné sámošky s velkým výběrem exotického ovoce a taky spousta malých barů.
Do jednoho takového jsem v neděli večer taky zašla, protože se tam konala jedna couchsurfingová akce. Hrála živá hudba, nejdřív jazz, potom přimíchali trochu flamenga a končilo to nádherným koncertem soulu. Bar to pravda nebyl úplně typický a tak polovina návštěvníků byla bílá, ale přesto to bylo takové podzemní doupě, které by člověk na dolním Manhattanu hledal jen těžko.
Někdy o půlnoci, kdy koncert skončil, jsem se vydala zpátky ke svému hostiteli, který bydlel asi patnáct bloků jižně, takže nemělo cenu jezdit metrem. Sice jsem si říkala, že procházet se o půlnoci po Harlemu asi není dobrý nápad, ale opak byl pravdou. Ulice byly plné lidí, noc jako by teprve začala. Nikdo ale nebyl ožralý ani neřval, prostě se jen všichni dobře bavili. Prvního opilce jsem potkala až za jižní hranicí Harlemu.
Nedělní ráno
Když už jsem bydlela kousek od Harlemu, nemohla jsem si nechat ujít baptistickou nedělní mši. Sice to stálo hodně přemáhání se po pěti hodinách spánku vykopat ven, ale zvládla jsem to. Vybrala jsem si nedaleký kostel doporučený na TripAdviseru Bethel Gospel Assembly. V neděli se tam konají hned dvě mše, jedna od osmi a druhá od jedenácti. Já si vybrala tu v osm, protože jsem si říkala, že na té pozdější už bude víc turistů než místních obyvatel.
Dorazila jsem asi deset minut před začátkem, u vchodu mě uvítaly místní "uvaděčky" a jedna z nich mě zavedla na místo někam doprostřed lavic. Během chvíle se kostel zaplnil, většinou dámami v kloboucích nebo složitých účesech. Samozřejmě přišli i další turisti, ale ti už měli smůlu a byli usazeni do zadních lavic.
Nejdřív jedna paní zpívala bez hudby do mikrofonu a ostatní se k ní postupně přidávali. Poté přišlo na pódium (kostel vzhledem připomínal spíš nějaký starší kulturák s pódiem a balkonem) několik zpěváků a zpěvaček a k nim se opět přidávali lidé z publika. Většina písní byla o tom, že ty jsi dobrý a Bůh tě miluje. Žádné sebemrskačské kecy a hrozby trestu. Bylo vidět, jak si všichni přítomní boží lásky váží a jak jim ohromě zvedá náladu i sebevědomí.
Písně pak přerušilo čtení z knihy žalmů, které mělo opět podobnou tématiku. Po něm místo zpěváků nastoupila taneční skupina a mixem street dance a baletu opět oslavovali nedělní ráno. Za nimi hrála živá kapela a celý kostel se vlnil v rytmu energické hudby.
Pak přišla trochu zvláštní část, kdy se kněz zeptal, kdo je tu poprvé a nechť povstane. Takže se zvedli všichni běloši a ostatní zpívali píseň o tom, jak jsou rádi, že jsme přišli a že nás tu vítají. Potom si s námi podávali ruce a objímali nás a člověk si skutečně připadal jako součástí velkém milující rodiny. Nevím, jak turisti v zadních řadách, ale já tím, že jsem seděla vepředu a okolo mě seděli většinou místní, tak jsem si tuhle část opravdu užila.
To už uběhly skoro dvě hodiny a do jedenácté ještě skoro jedna zbývala. Tu téměř celou vyplnil kněz plamenným kázáním o dnešním světě a o tom, jak nestačí přijít do kostela, ale také musíme vyjít ven a tam činit dobro. Dával příklady z posledního týdne, třeba o dětech, které utíkali odněkud z Mexika nebo Jižní Ameriky, uvízli na hranicích, USA je nechtěly pustit na své území, ale zpátky už také nemohli.
Místo filozofických myšlenek z našich katolických kostelů, tady na to jdou jednoduše a prakticky. K tomu tedy patřilo i pouštění videa z minulého víkendu z nějaké akce na Rhode Islandu a upoutávky na další farní akce v budoucnu.
No ale přeci jen se kněz vykecával docela dlouho. Občas téměř upadl do transu a vyřvával do mikrofonu tak, že by to probudilo i mrtvé a i ti by šli hned pomáhat. Potom už ale byl konec, opět jsme si všichni podali ruku a šli jsme domů. Venku jsem zahlédla dlouhou frontu turistů, kteří čekali na vpuštění dovnitř. Myslím, že od jedenácti to už fakt nestojí za to.
Není to ghetto
Jako je u nás sídliště Janov, tak i tady byl Harlem v minulosti nebezpečné ghetto, kterému se běloši raději zdaleka vyhýbali. Ale dneska už je všechno jinak. Přeci jen leží na severu Manhattanu, začíná u Central parku a je v něm mnoho další zeleně, takže by se mohl snadno stát luxusní klidnou čtvrtí kousek od srdce New Yorku.
Investoři se snaží, ale zatím se původní obyvatelstvo vypudit nenechalo. Jako bílá holka jsem si tam přišla trochu jako pěst na oko, ale nikdo se na mě skrz prsty nekoukal. Na rozdíl třeba od Egypta, kde když jde holka po ulici bez šátku, tak na křičí, hvízdají a dělají jiná oplzlá gesta, tady jsem byla každému úplně jedno.
Na hlavní ulici Martina Luthera Kinga jr. vyrostly v posledních letech luxusní butiky i levné výprodejové hadrárny. Legendární divadlo Apollo se změnilo v drahé pódium, kam běžný obyvatel zajít ani nechce. Mezi těmito moderními vycpaninami se ale krčí kadeřnictví specializované na africké copánky, drobné sámošky s velkým výběrem exotického ovoce a taky spousta malých barů.
Do jednoho takového jsem v neděli večer taky zašla, protože se tam konala jedna couchsurfingová akce. Hrála živá hudba, nejdřív jazz, potom přimíchali trochu flamenga a končilo to nádherným koncertem soulu. Bar to pravda nebyl úplně typický a tak polovina návštěvníků byla bílá, ale přesto to bylo takové podzemní doupě, které by člověk na dolním Manhattanu hledal jen těžko.
Někdy o půlnoci, kdy koncert skončil, jsem se vydala zpátky ke svému hostiteli, který bydlel asi patnáct bloků jižně, takže nemělo cenu jezdit metrem. Sice jsem si říkala, že procházet se o půlnoci po Harlemu asi není dobrý nápad, ale opak byl pravdou. Ulice byly plné lidí, noc jako by teprve začala. Nikdo ale nebyl ožralý ani neřval, prostě se jen všichni dobře bavili. Prvního opilce jsem potkala až za jižní hranicí Harlemu.
Nedělní ráno
Když už jsem bydlela kousek od Harlemu, nemohla jsem si nechat ujít baptistickou nedělní mši. Sice to stálo hodně přemáhání se po pěti hodinách spánku vykopat ven, ale zvládla jsem to. Vybrala jsem si nedaleký kostel doporučený na TripAdviseru Bethel Gospel Assembly. V neděli se tam konají hned dvě mše, jedna od osmi a druhá od jedenácti. Já si vybrala tu v osm, protože jsem si říkala, že na té pozdější už bude víc turistů než místních obyvatel.
Dorazila jsem asi deset minut před začátkem, u vchodu mě uvítaly místní "uvaděčky" a jedna z nich mě zavedla na místo někam doprostřed lavic. Během chvíle se kostel zaplnil, většinou dámami v kloboucích nebo složitých účesech. Samozřejmě přišli i další turisti, ale ti už měli smůlu a byli usazeni do zadních lavic.
Nejdřív jedna paní zpívala bez hudby do mikrofonu a ostatní se k ní postupně přidávali. Poté přišlo na pódium (kostel vzhledem připomínal spíš nějaký starší kulturák s pódiem a balkonem) několik zpěváků a zpěvaček a k nim se opět přidávali lidé z publika. Většina písní byla o tom, že ty jsi dobrý a Bůh tě miluje. Žádné sebemrskačské kecy a hrozby trestu. Bylo vidět, jak si všichni přítomní boží lásky váží a jak jim ohromě zvedá náladu i sebevědomí.
Písně pak přerušilo čtení z knihy žalmů, které mělo opět podobnou tématiku. Po něm místo zpěváků nastoupila taneční skupina a mixem street dance a baletu opět oslavovali nedělní ráno. Za nimi hrála živá kapela a celý kostel se vlnil v rytmu energické hudby.
Pak přišla trochu zvláštní část, kdy se kněz zeptal, kdo je tu poprvé a nechť povstane. Takže se zvedli všichni běloši a ostatní zpívali píseň o tom, jak jsou rádi, že jsme přišli a že nás tu vítají. Potom si s námi podávali ruce a objímali nás a člověk si skutečně připadal jako součástí velkém milující rodiny. Nevím, jak turisti v zadních řadách, ale já tím, že jsem seděla vepředu a okolo mě seděli většinou místní, tak jsem si tuhle část opravdu užila.
 |
| Na mojí mši teda měli černo-bílá roucha s červeným páskem, ale věřím, že to umí rozjet i v maskáčích |
Místo filozofických myšlenek z našich katolických kostelů, tady na to jdou jednoduše a prakticky. K tomu tedy patřilo i pouštění videa z minulého víkendu z nějaké akce na Rhode Islandu a upoutávky na další farní akce v budoucnu.
No ale přeci jen se kněz vykecával docela dlouho. Občas téměř upadl do transu a vyřvával do mikrofonu tak, že by to probudilo i mrtvé a i ti by šli hned pomáhat. Potom už ale byl konec, opět jsme si všichni podali ruku a šli jsme domů. Venku jsem zahlédla dlouhou frontu turistů, kteří čekali na vpuštění dovnitř. Myslím, že od jedenácti to už fakt nestojí za to.
Žádné komentáře:
Okomentovat