Divadlo podruhé

Poslední víkend v New Yorku jsem si prodloužila o pondělí a snažila jsem se načerpat co nejvíc atmosféry a uložit ji do vzpomínek na později. Zašla jsem do Harlemu, na brunch i blešák. Nejčerstvější zážitek mám z divadla, takže ten přijde na řadu jako první.

Shakespeare v Central parku
Přes léto v amfiteátru v Central parku probíhá série představení od Shakespeara. Jde o velké produkce s hollywoodskými hvězdami a lístky jsou zadarmo. Dostat se k nim není asi úplně snadné a popravdě ani mě nenapadlo to zkoušet. Místo toho jsem následovala doporučení svého hostitele z Couchsurfingu a zašla na představení skupiny Boomerang, která si na sobotní odpoledne připravila slavnou komedii Sen noci svatojánské.

Hrálo se na malém prostoru nedaleko Strawberry fields, tedy beatlesáckého památníku, nedaleko něhož byl spáchán atentát na Johna Lennona . Sešlo se asi padesát lidí a spousta kolemjdoucích, kteří se vždy zastavili a poslechli si aspoň pár replik z pera divadelního mistra.

Puk byl k sežrání a Král charismatický, tak to má být

Herci hráli s velkým nasazením a dobře využívali okolním prostor, jejich slova většinou dávala smysl, i když popravdě rozuměla jsem tak čtvrtině, angličtina z 15. století mi není moc blízká. Kostýmy nevynikali žádnou velkou nápaditostí, ale vkusně ladili s okolím a celkovou úrovní představení. Příjemně strávené odpoledne.

Sleep no more
No Shakespeare sice dobrý, ale hlavně! Vyrazila jsem na v minulém příspěvku popisované Sleep no more. Vyplázla jsem za to $80, tedy víc než třeba za Chicago, ale stálo to za to. Rozhodně jestli nějaké newyorské divadlo navštívit, tak tohle.

Mnoha patrové bývalé skladiště se změnilo ve strašidelnou krajinu plnou zvláštních postav, které trápí láska, smrt a život nedává smysl. To vše v ponurých prostorách podivného hotelu s opuštěnými postelemi, milostnými dopisy a vanou s teplou vodou.

Nejdříve nás uvedli do předpokoje a nasadili nám bílé masky, aby bylo jasné, kdo je divák a kdo herec. Poté jsme nastoupili do výtahu a postupně nás rozvezli po různých patrech rozlehlého skladiště. Pomalu jsem procházela nejvyšším patrem, když tu proti mně vyběhl herec, málem do mě vrazil a utíkal dál, děs ve tváři a stále se ohlížel. Za okamžik proběhla i šílená dívka s pusou od krve.

Později jsem potkala další děsu plné výjevy i milostné tance a vše skončilo ohromující hostinou s dokonalým nasvícením a jedním oběšencem. Vše se odehrávalo beze slov a většinou šlo o taková malá taneční představení.

Ale abych to nelíčila jen ve sluníčkových barvách, i tady to mělo své mouchy. Show trvala pouze dvě a nikoliv tři hodiny jak měla. Nejslabší součástí asi byli ostatní diváci, i když i jejich chování bylo občas docela zábavné pozorovat.

Samozřejmě spousta z nich stejně jako já byli turisté a i přes masku člověk jasně poznal ty asijské, kteří neustále pobíhali po budově a snažili se všechno vidět hned a nic nezmeškat. Což už z principu nešlo a já osobně jsem si to mnohem víc užila, když jsem pomalu procházela místnostmi, i když se v nich třeba zrovna nic nedělo.

Neexistovali žádné hranice a tak někteří četli dopisy hercům přes rameno a chtěli s nimi nějak komunikovat, což se jim ale téměř nikdy nepodařilo. Občas jsem zahlídla prchajícího herce a za ním několik desítek diváků, jak se ho snaží v temných prostorách neztratit z dohledu. myslím, že třeba v listopadu musí být představení mnohem lepší, protože to tady nebude tolik turistů a pro většinu diváků to nebude první představení, takže už nebudou nutně chtít vidět všechno a hned.

Podobnost s poslední večeří není čistě náhodná

Přes těch pár mušek šlo o neopakovatelný zážitek, který beze sporu patří mezi ty nejlepší divadelní zkušenosti vůbec. Možná se ještě pár dní budu budit hrůzou, že se topím ve vaně plné dopisů nebo ležím v místnosti plné bezhlavých panenek, ale i to k tomu patří a já se do těch snů budu se zvrácenou touhou vracet znovu a znovu a znovu...