Filadelfie, město umělců

V sobotu jsem vstávala už v šest ráno, jen abych měla dost času na to se projít po Filadelfii. K večeru jsme pak jeli na návštěvu k hlavě našeho projektu. Jako česká skupinka jsme něco speciálního a tahle návštěva už se stala každoroční tradici.

Filadelfské Must-see
Znáte to, každé místo má svoje "must-see", tedy místa nebo činnosti, které návštěvník nesmí minout. Pro Philly jsou to tato tři:

1. Liberty Bell (Zvon svobody)
2. Rocky Steps (Rockyho schody)
3. Cheesesteak (jídlo)

Já bych k tomu ještě přidala návštěvu jižní části města, protože tam se nachází taková umělecká až bohémská čtvrť, něco jako newyorské SoHo, akorát tady to ještě opravdu žije.

A dobrá zpráva, stihli jsme všechno. Takže popořadě.

Liberty Bell

Tenhle zvonek v osmnáctém století svolával obyvatele k protestům proti britské nadvládě a později zvonil při čtení Deklarace nezávislosti. Nebo taky vůbec ne, protože později se na nějakou dobu ztratil, pak se nakřápl a nikdo vlastně neví, jestli je tohle ten správný zvon a celá historie kolem něj je taková zmatená.

Každopádně dneska je to jasný symbol svobody a demokracie, fotí se u něj světoví státníci, kteří také bojují za nezávislost své země, z všech jmenujme třeba Dalajlámu. A taky se u něj fotí kupa turistů. Aby ho člověk viděl opravdu naživo musí vystát asi půlhodinovou frontu. Jinak může jen nakouknout přes sklo. Na rozdíl od jiných slavných zvonů tenhle je vlastně docela malý, ale stejně jsme si tu frontu vystáli, protože "must-see".

Rocky steps

Trochu dál od centra se nachází budova Muzea umění. Stojí trochu na kopečku a tak, aby se k ní člověk dostal, musí vystoupat pár desítek schodů. A to jsou právě ty schody z filmu Rocky, na kterých tehdy ještě neznámý boxer trénoval svojí fyzičku. Dopoledne kolem desáté tam schody vybíhala i spousta jeho následovníků, dělali kliky a jedna skupina dokonce tancovala nějaký street dance.

Kousek vedle stojí i Rockyho socha u které jsem se nemohla nevyfotit:-)

Cheesesteak

Videň má kávu a řízek, Slovensko brynzové halušky a Česko svíčkovou se šesti. Ve Philly servírují jako místní lahůdku cheesesteaky. Vezměte si takový větší rohlík, rozřízněte v půlce, pomatlejte sýrem nebo vyplňte sýrovými plátky, narvěte na to mleté maso, co se ho tam vejde a pokud si zákazník přál "wit" nezapomeňtě přidat na vrch trochu smažené cibule. No, delikatesa, ne?

My jsme zašli do místního podniku v jižně od centra Jim's steaks. Patří mezi čtyři podniky, které jsou svými cheesesteaky vyhlášené. Člověk sice může využít i jeden z tisíců pojízdných stánků, ale stejně jako v Praze bych se takových bála.

Takže tady sice cheesesteaky nevymysleli, ale dělají je už od roku 1939 a pyšní se spoustou ocenění "Best of Philadelphia". Jako všude i tady servírují tři druhy: Whiz, American, Provolone, které se liší podle druhu sýra. Whiz je takový tekutý, žlutý taveňák, Provolone je plátkový a American tuším taky, ale ten si nikdo z nás nedal. Hlavní chuť tomu stejně dává maso.

Umělecký bonus

Hned vedle Jim's končí i takzvaná Mural Mile, tedy procházka kolem nejrůznějších uměleckých děl v ulicích. Převážně jde o obrovské obrazy nastříkané na stěnách domů, ale v jednom místě převládají pouliční mozaiky od Isaiacha Zagara. Místo obyčejných kamínků požívá střepy z lahví, střípky zrcadel nebo třeba záchodovou mísu. Nedaleko je i muzeum s mozaikovým labyrintem, ale to jsme nestihli.

Kromě mozaiek a obrazů překypují ulice různými ušmudlanými obchůdky s designovým oblečením nebo punkovými hadříky. Nechybí ani spousta tetovacích salónů a galerií s pracemi místních umělců. Na ulicích je spousta lidí a vůbec, tam to prostě žije. Jo a za jedním rohem jsme našli garáž pro Batmobil (Batmanovo auto).

Protože fotek je tentokrát trochu víc, přikládám rovnou odkaz na svojí Picasu. Fotky od ostatních přibudou pak přímo sem. Jednou... Ale Washington už je!

Time Square - srdce světa

Sakra, tohle se mi tu nějak ztratilo... První příspěvek z NYC

Já už pár světových metropolí navštívila. Petrohrad je rusky tlustý, Káhira rozpálená a špinavá, Řím katolický i antický, Paříž umělecká, Londýn královský a Praha krásná. Ale New York, ten je jiný. Nejjednodušší popis: nepopsatelný.

Světový Eintopf
V New Yorku je všechno. Z lidí by se dala skládat duha, architektura kolísá mezi jednopatrovými řadovými domky a několika set metrovými mrakodrapy. Stravovat se člověk může v malém čínském bistru nebo v luxusní restauraci na Páté. Ulicemi se rozléhá muzika od pouličních hudebníků, od indiánských rytmů po jazz nebo operu.

Pravda, chybí tu nějaký ten starobylý hrad. Místo něj tu stojí několik budov v historizujícím slohu a zámeckou zahradu nahrazuje Central park. Centrem všeho je Time Square.

fr.wikipedia.org, ale přesně tak to tam vypadalo i chvíli před bouřkou

Bouřka
Když jsem v pátek dorazila do New Yorku, blížila se ze západu pěkná bouřka. Už v šest večer se skoro setmělo. Tou dobou jsem seděla na Time Square a podpírala si bradu, abych tu na to nekoukala s otevřenou pusou.

Znáte ho z filmů a víte, že nikdy nespí. Ale ta energie na místě je prostě televizí nepřenositelná. Neustále je tu spousta lidí, většinou turistů, ale stejně. Všude to barevně bliká, reklama střídá reklamu a modelky na obrazovkách měří aspoň deset pater. V tom předbouřkovém přítmí to mělo ještě lepší atmosféru než obvykle.

Po chvíli tedy konečně začalo pršet. Lidé se schovali na okraji pod střechy a čekali, až trochu přestane. Za celou hodinu k tomu ale nedošlo. Po chvíli se odnikud vynořila spousta obchodníků s deštníky a pláštěnkami. K nim se přidal jakýsi pouliční umělec lákající na komedii kamsi na 84. U střechy začaly zastavovat žluté taxíky a pohlcovaly uvízlé New-yorčany. Opodál k tomu hrál nahatý kovboj s texaskými kočkami a všichni byli happy. Déšť neustával, náměstí se nevyprázdnilo. Tady je stále živo, srdce světa tepe nahlas a nikdy se nezastaví.

Když jsem se v neděli vracela zpátky, opět jsem se zastavila na Time Square. Tentokrát to bylo zase jiné. Byla jsem unavená, každý den jsem ušla tak dvacet kilometrů, měla jsem toho fakt plný zuby. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem vkročila do jámy lvové. Reklamy oslňovaly, lidé se tlačili a místo kovboje na rohu hrála asi padesátiletá kovbojka bez podprsenky jen s flitrovými nálepkami na bradavkách. Fuj, hnus, vzhůru na vesnici, vzhůru do Piškotova.

Celý týden asi budu vyprávět o New Yorku, tak nepřepínejte!

Muzea po americku

Abych splnila týdenní normu tří příspěvků, musím si před víkendem pospíšit. Zítra jedu do Filadelfie a potom asi zase do NY, takže chci napsat něco ještě dneska. Opět to bude o Washingtonu, tentokrát o jeho muzeích, které jsme navštívili.

Technické muzeum

Asi nejvyhlášenější muzeum v DC je Smithsonian's National Air And Space Museum. Obsahem i formou se nejvíce podobá pražskému Technickému muzeu, akorát místo aut a lokomitiv tu mají kusy kosmických lodí.

Jako jiná státní muzea je i tohle zadarmo, místo poplatku akorát musíte ukázat tašku a projít bezpečnostním rámem. Uvnitř je docela tlačenice, u některých exponátů se dokonce tvoří fronty: pilotní kabina cestovního letedla, Space lab - dva pokojíčky v kosmické lodi. Dalšími taháky je lunární modul, kusy Hubbleova teleskopu nebo letadlo, které skutečně vyrobili bratři Wrightové. Jde o jedno z prvních tří letadel na světě.

Mně osobně se nejvíc líbil Sputnik (ale to byl jen model, myslím) nebo první letadlo, které přesáhlo rychlost zvuku (už roku 1947! Bell X-1). Kromě toho tam měli jeden z mála dochovaných nacistických bombardérů Messerschmitt Me 262A no a další spoustu letounů, nad kterými by srdce nejen mojí maminky zaplesalo.

Přírodovědecké muzeum

Místní Museum of Natural History je možná kvalitou o fous za tím v NY, ale na obrazy, holokaust či indiánskou historii jsme neměli náladu, takže jsme nakonec zvolili z místní nabídky tohle. Opět bez vstupného, takže nemělo tolik čím zklamat.

Asi nejhezčí mi přišla část s vycpanými zvířaty, tu mám nejradši i u nás v Národním. Tady je ovšem úplně jiná. Místo strnulých exponátů jsou jednotlivé vycpaniny instalovány do dynamických scén, takže třeba žirafa pije vodu z řeky, gepard leží na větvi a před ním visí chcíplá antilopa a koala se cpe eukalyptem. Okolo je spousta drobných tabulek, které upozorňují na různé zajímavosti.

Druhou expozicí v pořadí oblíbenosti je určitě ta geologická. Z našeho Národního ji člověk zná jen jako dlouhé, nudné vitríny s šutry. Tady začíná výstavou šperků z diamantů a dalších drahokamů. Nejcennějším je náhrdelník s obrovským modrým diamantem Hope (naděje). Pokračuje hezky poskládanou duhou z nejrůznějších kamenů, kde popisuje, jaké jsou typy krystalů, co způsobuje jejich zabarvení a vůbec. Na konci člověk prochází expozicí, která vysvětluje geologické pochody v zemi, výbuch sopky nebo dopad meteoritu. Další pýchou muzea je určitě část s fosíliemi, tedy kostrami dinosaurů, ale ta se zrovna rekonstruuje.

Naopak ultra nudnou expozicí je ta oceánská. Nevystavuje v podstatě žádné exponáty, jen spoustu modýlků, barevných tabulek a různých videí. Informace jsou tu podávány chaoticky a kromě střípků zajímavostí se člověk nic moc nedozví.

Proč se mi moc nelíbí

A tahle oceánská část přesně vypíchla problém, kterým podle mě americká muzea trpí. Není v nich mnoho zajímavých exponátů a když už jsou, často chybí nějaký ucelený výklad, který by návštěvníka seznámil s tím, z jaké doby předměty jsou, proč tady jsou a co stojí vedle. U nás je většinou jasně daný směr, jak muzeum procházet a na začátku jsou jasné tabule, které shrnují, co člověk v několika dalších minutách bude prohlížet. V muzeích, kde jsme byli, se takové expozice v podstatě moc nevyskytovaly.

Místo toho samozřejmě nechyběla spousta hejblátek, se kterými si mohly děti hrát a poznávat nějaké zajímavé jevy. Ale přišlo mi, že takhle to nefunguje. Většina rozjívených parchantů jen pobíhala od páčky ke klice, chvíli s tím cloumali a když to nedělalo zvuky, tak běželi dál. Nepřečetli si vedlejší tabulky, proč tam ta hejblátka jsou a co dělají. Takže efekt tak nějak stejný jako naše české znuděné děti v tradičních muzeích.

Na dospělého, nebo teda aspoň na mě, to působí jako nepřehledná směska pojmů Po hodině v jedné expozici se sice dozvím, že běžný neandrtálec mi sahal tak po ramena, ale že bych věděla, kdo neandrtálci byli, kde jsou dnes a co se o nich ví, to teda vůbec. Spousta malých faktů rozptyluje a po chvíli už to člověka ani nebaví a jen těká z místa na místo.

Američané, stavitelé památníků

Trpělivost přináší růže, řidiče autobusů a také další blogískový příspěvek. Tentokrát už opravdu o Washingtonu DC.

Město podle architekta
Stejně jako třeba hlavní město Brazílie i DC bylo navrženo architektem a vybudováno na zelené louce kolem roku 1800. Do té doby bylo hlavní město ve Philadelphii, krátce taky v New Yorku a jiných. Samozřejmě okraj města se pak živelně rozrůstal, a to zejména po druhé světové válce, ale centrum si zachovalo původně navrženou strukturu.

Ta není nudně pravoúhlá jako v New Yorku ani do nebe se šplhající mrakodrapy. Centrum tvoří velký obdélníkový park, který ovšem v době návrhu byl z poloviny pod vodou. V jeho středu se nachází Wahingtonův monument, to je ten obelisk, který znáte z filmů. Na jedné straně, trochu na kopečku, stojí Kapitol, sídlo kongresu, a naproti pak Lincolnův památník, který obklopuje další spousta memoriálů a pomníků. Mimo čtverec severně od obelisku stojí Bílí dům. Okolí parku rozdělují pravoúhlé ulice, které pravidelně přerušují proti nim úhlopříčné třídy, nejoblíbenější je asi Pennsylvania avenue.

Ztělesněná hrdost
Kapitol je velká barokně klasicistní (všechno pseudo) bouda, s kopulí nahoře. Pěkná, ale vlastně trochu nudná. Bílí dům je taková na pohled malá vilka schovaná za plotem v parku. To nejlepší ve Washingtonu jsou památníky.

V centru všeho se tyčí Washingtonův monument. Měli jsme štěstí, v květnu ho otevřeli po dlouhé rekonstrukci, takže jsme se v devět večer mohli podívat nahoru. Obelisk totiž nepatří do kategorie "kus šutru", ale je postavený z mramorových cihel a uvnitř je výtah. Měří 555stop a 5 palců (což je v metrech cca 166m) a ve své době byl nejvyšší budovou světa. Po pár letech ho ale předběhla Eifelovka. Dodnes si drží status nejvyšší samostatně stojící kamenná budova na světě, což je asi stejně zajímavé, jako největší divadlo ve střední Evropě.

Kromě toho, že je tak neslušně chlapsky vysoký, na něm není zvenku nic tak pozoruhodného. Dobře, možná ještě to, že je dvoubarevný. Při jeho stavbě došli peníze a když se pak ke stavbě vrátili, začala se používat pára a nový materiál měl trochu jinou vnější strukturu. Ale jak říkám, to nejlepší je uvnitř.

Při zpáteční jízdě výtahem se dvakrát otevřely dveře a my si mohli prohlédnout vnitřní stěny památníku. Nejsou hladké jako vnější stěny, naopak. Každých pár metrů je v nich zasazen nějaký zdobený šutr, který věnoval nějaký zazobanec, veledůležitá společnost nebo prostě některý z amerických států. Průvodkyně: "Vlevo ode mě vidíte kámen, který věnoval Baltimore. Přesahoval povolené rozměry, ale oni si ho sem stejně prosadili. I tak není největším kamenem, který tu máme. Ten vidíte naproti. Věnoval ho New York". Turista: "Některé věci se prostě nemění". Podotýkám, že ten newyorský vypadal tak dvakrát či třikrát větší, než ten Baltimorský. Dále uvádím, že Baltimorem si nejsem jistá, takže pro přesné informace UTFG.

Války a prezidenti
Zbytek památníků v okolí je věnován především prezidentům. Ať už jde o ten největší Lincolnův, Jeffersonův u jezera nebo Rooseveltův (ten Roosevelt z druhé světové) s vodopády. Vedle nich se našlo také místečko pro Martina Luthera Kinga. Všechny jsou zdobeny obrovskými sochami a spoustou citátů ze života těchto osobností.

Nejpůsobivější je podle mě ten Rooseveltův, který je tvořen umělou krajinou s vodopády, sochami z tehdejší historie a spoustou citátů. Mísí se v nich americká oddanost svobodě a demokracii s touhou po věčném celosvětovém míru a s nutkáním vést války na jejich ochranu. Myslím, že přesně vystihují to, co se dodnes v Americe děje. Jejich mentalita je v tomhle jiná a stejně jako Zlomatka i oni to myslí dobře.

No a když jsme u těch válek, tak musím zmínit i válečné pomníky. Největší se nachází poblíž Washingtonova monumentu a je zasvěcen obětem druhé světové války. Oválný bazén s fontánami na jedné straně reprezentuje válku v Pacifiku, tedy proti Japonsku, a na druhé v Atlantiku, tedy především Den D. Po obvodu stojí sloupy, každý pro jeden americký stát, a porůznu jsou tu opět vytesána moudrá slova o hrdinech a vlastenectví amerických občanů. Nechybí ani zmínka o ženách, které musely nastoupit na místa, kde muži chyběli. Nejdojemnější pohled na památník se naskytne po setmění z vrcholu obelisku. Fontány jsou podsvětleny a voda láme světlo tak, že to vypadá, jako by tam na památku obětí hořela spousta svíček.

O kousek dál se nachází pomníky z Korejské a Vietnamské války, tedy dvou nepodařených amerických operací na obranu demokracie. Z obou je cítit pachuť porážky a zbytečně zmařených životů. Ten Vietnamský se skládá pouze ze dvou do země zapuštěných stěn, které jsou zhusta popsány jmény všech obětí. Žádná oslava, jen smutek a zmar.

Stejně jako na Ground Zero i tady Američani ukázali, že umí stavět pomníky a tam, kde není co oslavovat, neoslavují. Může to být jen můj osobní pocit, ale přijde mi, jako by se ani moc nesnažili manipulovat historii a na rovinu si přiznávají, co se jim moc nepovedlo. Místo, aby to zametli pod koberec, snaží se nezapomenout a poučit se. No a v praxi jim to moc nejde, no.

Studené peklo na autobusovém nádraží

Vrátila jsem se z Washingtonu DC. Jsem živá, jen spálená a s puchýři od celodenního chození. Hlavní město USA je krásné, sice ne tak jako New York, ale rozhodně stojí za návštěvu. Výlet jsme si nakonec moc užili, ale začalo to jednou pekelnou nocí na autobusovém nádraží Port Authority v NY.

Postavte se sem.. nebo tam... nepojedete nikam
Výlet jsme naplánovali následovně: v pátek v šest vyrazíme do New Yorku, splašíme nějaké jídlo, pokocháme se nočním Time Square a v jednu chytíme bus směr DC. Měli jsme lístky a nádraží bylo za rohem, takže pohoda. Vracet jsme se chtěli v noci z neděle na pondělí, tentokrát ještě o hodinu později.

Po příchodu na terminál jsme nejdřív trochu panikařili, protože jsme nemohli najít, odkud že náš autobus jede. Ale naštěstí jsme se brzo doptali a přesunuli se k nástupišti 70. Do odjezdu zbývala asi půl hodina. Po chvíli přišel nějaký maník a že ti, co jedou do DC, se mají přesunout vedle k 71. Ustoupili jsme pár kroků a čekali dál. Autobus měl jet ještě přes Baltimore a další města, takže někteří cestující zůstali u 70 a v jednu skutečně odjeli. Trochu to vypadalo, že na jeden autobus prodali dvojnásobek lístků a teď jim to nějak nevyšlo.

My čekáme, koukáme, autobus nikde. Po pár minutách se dozvídáme, že náš autobus uvízl někde v zácpě. Super. Sedáme na zem spolu s dalšími asi 40 lidmi a doufáme, že zácpa se po půlnoci rozpustí a my nenabereme moc velké zpoždění. Jestli budeme v DC v šest nebo v osm, to je nám celkem jedno.

Za další hodinu se vynořil jiný chlápek a řekl, že autobus už sice nějak skoro přijel nebo že je na cestě, ale řidič, co s ním přijede, nás už odvést nemůže. No další skvělá zpráva. Mezitím ještě odbavili jiný spoj do Washingtonu, nicméně nám do něj nastoupit nedovolili.

Trpělivost přináší řidiče
Stále nám nikdo nebyl schopen říct, jestli něco pojede a kdy. Zakempili jsme na studené podlaze a snažili se aspoň trochu spát. Moc to nešlo, kolem se stále něco dělo a touha po informacích nás neustále nutila se rozhlížet po nějakých dalších zodpovědných osobách.

Mezi třetí a čtvrtou nám tak jako bokem sdělili, že autobus tu teda už je, ale toho řidiče dřív než v šest prostě neseženou. Vyhlídka na několik dalších nejistých hodin na studené podlaze mě k spánku fakt neukolébala. Nikdo nám nenabídl ani čaj nebo deku, o omluvě ani nemluvě.

Ale nakonec se všechno v dobré obrátilo. Kolem půl šesté nám chlapík dal jasně najevo, že řidič tu fakt bude každou chvíli a my se do Washingtonu dostaneme ještě dneska. Pravda, místo před šestou dorazíme v půl jedenácté, ale hlavně že pojedeme.

Řidič, který přišel byl docela milý, omlouval se nám a tvrdil, že neví, jak se tohle mohlo stát a že je mu to líto. Žádné odškodné jsme nedostali, ale on se snažil aspoň trochu vyžehlit. Cestou jsme nikde nestavěli, takže jsme do cíle dorazili už za 4,5 hodiny. Okamžitě jsme vyhledali nejbližší kavárnu, načepovali si spoustu americké kávy a posnídali jsme Einsteinův koblížek. Naše inteligence se tím zvýšila aspoň o sto procent (z 20 tak na 40) a my mohli vyrazit vstříc krásám Washingtonu.

P.S.: Do příspěvku o Princetonu konečně přibyly i fotky!

Central a další parky

Tento týden je takový monotématický. Jeden blog - jedno místo. Po víkendu to nebude o moc lepší, to zase budou náměty z Washingtonu DC. Ale tak třeba to ještě někoho baví...

Oáza nikoliv uprostřed města
Central park vznikl v polovině devatenáctého století severně od tehdejšího New Yorku. Postupně se město rozrostlo dál na sever, takže dnes už je park ze všech stran obklopen domy. Přesto nemůžu souhlasit s tím, že se nachází ve středu města. Začíná na úrovni 59. a končí na 110. Tam už začíná Harlem, dříve nebezpečná černošská čtvrť s aspoň jednou vraždou týdně. V jižní části je sice vidět pár mrakodrapů, většinou však park obklopují obyčejné činžáky do deseti pater.

Harlemské moře v severním koutě Central parku

Každopádně označení "oáza" docela sedí. Měla jsem to štěstí projít se celým parkem kolem nedělního poledne a viděla jsem mraky Newyorčanů, kteří měli stejný nápad. Někteří se procházeli, další jezdili na kole nebo bruslích. Spousta lidí hrála baseball (nejen dětí) a další se jen tak povalovali na trávníku a dávali si nedělní oběd.

Sever proti jihu
Na druhou stranu tento popis platí především pro severní část Central parku. Tím, že je dál od centra a není tu nic tak speciálního k vidění, nechodí sem ani tolik turistů. Jakmile se ale člověk dostane k Jezeru, všechno se změní. Spousty turistů se fotí u fontány, okolo hraje spousta hudebníků a nedaleko se pronajímají lodičky.

Jižní část je také plná soch různých umělců, především spisovatelů a tak se každý chce vyfotit u pomníku svého oblíbeného autora. Dalším lákadlem, nebo možná spíš pastí, jsou kočáry, které povozí turisty jižní částí Central parku. Pravda, jsou asi hezčí než ty naše pražské, ale předražené jsou úplně stejně.

Uprostřed města
Central park je tedy docela mimo centrum srovnatelně jako třeba pražská Letná. I tak ale zeleň v New Yorku nechybí. Většinou tak na každé páté ulici člověk objeví malý parčík s lavičkami nebo aspoň veřejné hřiště pro děti i dospělé. Zvláštností těchto parků je, že všechny se na noc uzavírají, takže v nich nespí bezdomovci a uklízecí četa je každé ráno uvede do stavu příjemného pro denní posezení.

Z těchto parků se mi nejvíc líbil ten na Union Square a to i proto, že se tam v sobotu ráno konal farmářský trh. Spousty obchodníků tak prodávali svoje čerstvé zboží, tedy ovoce, zeleninu, květiny, pečivo a další. Nabídka byla hodně rozmanitá a ceny celkem příznivé. Newyorčané si trh docela oblíbili, spousta z nich vyrazila ráno na procházku se svým psem, koupila se nějaký koláče a kávu a snídala v parku za zvuků od indiánské kapely. Pro ty, co ještě neměli plán na zbytek dne, seděla vedle fontány věštkyně, která jim ochotně poradila ve všem, co je trápí. Nechyběli ani chlapíci hrající šachy, i když na gamblery z parku v čínském městě určitě neměli. Ale o tom zas někdy příště...

WTC Ground Zero

Zatímco Time Square je srdce světa, nikdy nespí a stále je na něm spousta lidí, World Trade Center je úplně jiné. Právě tady se před skoro třinácti lety zhroutila k zemi Dvojčata a George Bush začal svou válku proti terorismu.

Spousta lidí, žádný život

I tady je od rána do večera spousta turistů. Sem se nechodí pařit, ale vzpomínat. Na jaře  se tu otevřelo muzeum připomínající události jedenáctého září a aspoň v sobotu se před ním táhla pořádná fronta. Já jsem ho vynechala i proto, že vstupné činí něco přes dvacet dolarů.

Nový mrakodrap WTC

Na místě bývalých dvojčat jsou dnes umístěny dvě čtvercové fontány, přesně o půdorysu bývalých mrakodrapů. Po jejich stěnách padá dolů voda, která uprostřed stéká do bezedné propasti. Po stranách jsou umístěny desky se jmény lidí, kteří tehdy zahynuli. Pozůstalí mohli žádat, aby jméno jejich příbuzného bylo vytesáno vedle jeho kamaráda, kolegy nebo dalšího člena rodiny. Peníze na stavbu tohoto památníku se sebrali v celonárodní sbírce.

Myslím, že celé pojetí památníku skvěle popisuje americkou mentalitu. Je velký, ale nikoliv přeplácaný nebo kýčovitý. Složil se na něj lid a v pozadí je spousta příběhů, které jsou pečlivě zaznamenány. Hned v sousedství se tyčí nový mrakodrap, který má teroristům ukázat, že se jich Američané nebojí. Je docela příjemné vědět, že člověk může být na svůj národ hrdý. V Čechách tenhle pocit neznáme.

Strom, který přežil

Když už jsem mluvila o těch příbězích, mohla bych také nějaký zmínit. Záchranářské a hrdinské jsou už trochu ohrané. V tom následujícím vystupuje místo lidského supermana strom. Při odklízení trosek našli záchranáři pahýl stromu, který byl uražený pár stop nad zemí a zbyla mu snad jedna větev. Okamžitě přitáhl pozornost, protože přežil přímo ve středu pekla. Zahradníci z New York ho vypiplali z jediné větve a dneska má krásnou korunu začínající těch már stop nad zemí, kde byl před tím uražen. 

Princeton

Další víkend na krku a já vám ještě dlužím zápisky z Princetonu, jaká to ostuda.

Univerzitní město
Na rozdíl od Rutgers je Princetonská univerzita v Čechách docela známá. Možná nejčastěji je spojována s Albertem Einsteinem nebo Johnem Nashem, o kterém byl natočen krásný film Čistá mysl. I proto jsem tohle nedaleké městečko nemohla vynechat.

Cesta autobusem vyklimatizovaným na 18°C trvala asi půl hodiny a někteří z nás už za tu dobu stihli chytit další dávku chrchláku. Výstupní stanice se nacházela hned na hlavní třídě, takže další dopravu jsme ani řešit nemuseli.

Městečko Princeton je docela malé s počtem obyvatel něco pod třicet tisíc. Hlavní ulice Nassau street ho rozděluje na dvě části: obyčejnou a univerzitní. My nejdříve zamířili do té druhé.

Místní univerzity jsou běžně organizovány v kampusech, tedy ne jako v Praze, jedna budova tady a druhá onde. V Americe studenti většinou bydlí, stravují se i se učí se v jednom, i když velkém, areálu. Ne jinak je tomu v Princetonu.

Skoro jako v Bradavicích
Místní kampus je skutečně pohádkový. Jak známo, USA nemá žádné budovy starší 500 let (dobře, možná je tu nějaká indiánská halda šutrů, ale nic, co by stálo za řeč), ba co víc, málo kdy tu něco stojí už déle než sto let. A možná právě proto jsou tady historizující slohy ještě mnohem populárnější než v Evropě.


Hlavní atrakcí je katedrála, kde se konají promoce. Vzhledem i velikostí je srovnatelná s typickými francouzskými katedrálami z období gotiky. Nechybí vitráže, zdobené portály i dlouhé řady dřevěných lavic. Ale na rozdíl od evropských sestřiček tahle tu stojí zatím pouhých 86 let.

Zdroj: Alana O'Dowd (flickr)

Kolem ní se rozprostírají nízké kamenné budovy zdobené spoustou věžiček, okýnky všech velikostí, soch a vůbec všeho, co barokního umělce mohlo napadnout. I Harry Potter by mohl závidět. Většina z nich však pochází ze stejné doby jako katedrála.

Místo, které určitě stojí za zmínku je místní muzeum umění. Vstupné je dobrovolné a uvnitř se skrývá různorodá sbírka od asijského umění po modernu z posledních let. Sice malé, ale já to považuji spíše za výhodu, protože člověk není tím množství obrazů aspoň tak umořen jako v galeriích velkých měst. Navíc zrovna v době mojí návštěvy tam probíhala procházka kolem nejvýznamnějších obrazů a paní vyprávěla skutečně moc zajímavě. Navíc zdarma.

Z knih se nenajíš. A nebo ano?
Univerzita není všechno. Skoro. Na druhé straně od hlavní třídy se nachází dalších pár zajímavých míst. Jídlo už jsem jmenovala a ostatních moc vlastně nezbývá, tak rychle.

Asi nejvíce se nám líbilo ve velkém knihkupectví hned naproti hlavní bráně. Výběr knížek obrovský, v suterénu se navíc nachází pěkný antikvariát, kde člověk může zakousnout zdarma nabízené koblihy.

O kousek dál se nachází knihovna. Krásná, moderní a dokonce tu mají neuvěřitelnou zásobu cédéček s hudbou a filmy. Uspořádáním připomíná třeba městskou knihovnu na Smíchově, ale na rozdíl o té tady je pořád plno. A dokonce tu mají i příčetně nastavenou klimatizaci, prostě ráj.

Poslední co stojí za zmínku je Nassau Inn, nezvyklá skutečně historická budova na hlavní třídě. Zvenku vypadá jako nějaký statek, ale uvnitř je docela luxusní hotýlek. Přímo před ním se rozkládá malý parčík a dohromady to tvoří další koutek jako vytržený z anglického venkova. Na tenhle místní úkaz si budu muset asi zvyknout.

Tygr, symbol Princetonu

Do New Yorku!
Ač to není zvykem, prozradím, že za pár chvil odjíždím na celý víkend do New Yorku. Povedlo se mi sehnat i nezvykle luxusní divadelní zážitek, takže po několika letech možná napíšu další divadelní recenzi. Ne, nebudu urážet tento vznosný literární útvar, ale na divadelní blog se těšit můžete. A vůbec, další kupu historek z velkého jablka.

P.S.: Chybí vám fotky? Mně taky... Ale určitě je brzo z kluků vytáhnu, takže příští týden si můžete tenhle příspěvek rozkliknout znovu ;-)

Ekologie, bio a podobně

Kulturní šok čeká člověka nejen mezi lidmi, ale i u popelnic. Systém třídění odpadu v USA vůbec není tak propracovaný jako u nás a zdá se, že ani většina Američanů si není jistá, kam má co hodit. Ekologie tady je vůbec zajímavá kapitola, takže bych se o tní dnes trochu rozepsala.

Kam s ním
Tento oblíbený nerudovský problém Američan moc neřeší. Za prvé má auto, kterým odveze cokoliv kamkoliv, za druhé jsou na každém rohu obrovské kontejnery, na které u nás v Praze čekáme půl roku, než pojedou okolo.

Nicméně návštěvník z Evropy málo kdy potřebuje vyhodit zrovna gauč. Častěji řeší nějakou tu plastovou láhev, krabici od pizzy nebo plechovku od koly. Ostražitější spotřebitel přemýšlí nad kelímkem od jogurtu, plastovou taškou ze supermarketu nebo takovým čajovým pytlíkem. V Čechách máme systém třídění opravdu výstižný, na každém obalu je kód, podle kterého si člověk snadno vybere kam co vyhodit, takže může vytřídit téměř všechno. Tady nejen že nemají kódy, ale ani různé odpadkové koše, ze kterých by se dalo vybírat.

V první řadě tu mají druh s kulatými otvory. Ten je na plechovky a petky. Další má podlouhlou díru, do níž sedí právě tak krabice od pizzy, takže do něj překvapivě patří papír. Tyto dva se však třeba na CoRE slučují v jeden, přičemž výsledkem je odpadkáč s dírou připomínající Mexičana na kole shora. A pak je tu normální odpad.

Snadné rozdělení nabourává ošemetné pravidlo: v čem bylo jídlo, to se nedá třídit. Takže třeba ta krabice od pizzy nakonec stejně musí jít do běžného odpadu. Stejně tak pytlík od müsli, nevymytý kelímek od jogurtu a hlavně všechno to jednorázové nádobí, které všude používají. Ekolog si rve vlasy a správný Amík, aby něco nezkazil, cpe do obyčejného odpadu radši všechno.

Klimatizace, topení a jiné plýtvání
Před přibližně sto lety se jeden Američan zamyslel a vymyslel klimatizaci. Jmenoval se Willis Carrier a firma, kterou na tom tehdy postavil, je stále největším producentem těchto zařízení na světě. A abychom podpořili americké hospodářství, máme klimatizace všude a chladí na průměrnou teplotu kolem dvaceti stupňů. A všude se myslí nejen v budovách, ale i třeba v autobusech.

Zpoza Atlantiku by si jeden řekl, že tu mají prostě vedro, tak se chtějí trochu zchladit. Výsledkem je, že jsou tu všichni pořád nachrchlaní a neustále sebou tahají dlouhé kalhoty a svetry, protože jinak by během osmihodinovky v kanceláři asi zmrzli. Hlavně že se fosílie pálí a agregáty hučí.

Nojo, ale co kdyby se někdo chtěl přeci jen ohřát. Na CoRE je to možné na chodbě. Tam je totiž namísto klimatizace topení, které hřeje víc, než bylo potřeba za celou letošní zimu v Čechách. Plešatý ekolog si hledá strom.

Bio, fairtrade a GMO
V závěru možná ekologovo srdce trochu pookřeje, protože se může oběsit aspoň na bio stromě. Stejně jako v Čechách i tady letí kvalitní potraviny, akorát místo značky Bio používají Organic a poctivému jídlu bez zbytečných úprav barvivy a podobným šmejdem říkají Whole food. Navíc chtějí podpořit své příbuzní někde v Africe, takže si k tomu kupují čokoládu Fairtrade, což značí, že za ní dostal pěstitel řádně zaplaceno.

Ale z druhé strany tu máme ďáblíky v podobě GMO, tedy geneticky modifikovaných organismů. Podle čísel z wikipedie z roku 2013 je přibližně 85% kukuřice, 91% sójových bobů a 88% bavlny vyprodukované v USA výsledkem pěstování GMO. A taková kukuřice je tu na tom stejně jako u nás řepka. Roste všude  a díky podporám vlády to i slušně vynáší. Většina potravin včetně šunky, pečiva, jogurtů... obsahuje HFC, neboli sladký sirup vycucaný z kukuřice.

Suma sumárum, už začínám rozumět tomu, proč se USA nikdy nepřipojily ke Kjótskému protokolu a proč ani ostatní otázky z oblasti ekologie tady nejsou úplně populární. Co se týká fairtrade, GMO a bio věcí, tam je mi to docela šumák, ale proč topí na chodbě a chladí v kancelářích? Řekla bych, že i průměrný Američan by mohl pochopit, že je něco špatně.

Jídlo, jídlo, jídlo

O víkendu jsem měla docela na pilno, takže vás, mé nenasytné čtenáře, ukájím až teď. Nejdříve jsme oslavily se spolubydlícími konec prvního týdne v hotdogárně, další den jsme jak česká grupa vyrazili na maďarský festival a projít se v New Brunswicku a neděli jsme strávili v Princetonu. O něm ale až někdy jindy. Všechny tyto zážitky totiž spojuje spousta dobrého jídla, které teď nabízím na elektronické ochutnání.

Destination Dogs
Zatím mi přijde, že se tu restaurace dělí na dva typy: franchise a originály s příběhem. Protože Meka máme i v Čechách, snažím se stravovat hlavně v těch druhých.

První takovou jsem navštívila v pátek. Jely jsme do Bruncvíkova na večeři a protože číny i indie jsme měly plné zuby, rozhodly jsme se pro něco vskutku amerického, tedy hot dogy. Jejich příběh zní následovně: jakýsi šéfkuchař místní dobré restaurace chtěl nabídnout dostupné dobré jídlo širokým masám. Rozhodl se pro restauraci na párky v rohlíku. Servírují druhy podle "země původu", já si dala Chile, s avokádem, rajčaty, hořčicí a dalšími ingrediencemi. Suroviny jsou čerstvé, nabídka rozmanitá a na nápojovém lístku najdete i Plzeňský Prazdroj. Já dala přednost zázvorové limonádě.

Já vim, že jste se obrázku mé maličkosti prostě nemohli dočkat!

Old Man  Rafferty's
Další restauraci jsme navštívili v sobotu odpoledne. Oběd jsme si dali už na maďarském festivalu, takže jsme chtěli už jen nějaké osvěžující pití a zákusek. Old Man Rafferty's byla skvělá volba. Jeden kousek dortu stál sice víc než šest dolarů, ale byl opravdu lahodný. Já myslím, že se vám musí sbíhat sliny už jen z obrázku.

Příběh restaurace je opět podobný, chlápek chtěl vařit kvalitní jídlo s kvalitní obsluhou a příjemným prostředím. V jídelním lístku je dokonce uveden jeho mail, kam se dá napsat, když není člověk spokojen. My byli nadšeni.

Obyčejné bistro a samoobslužná zmrzlina
Už skoro končím, tak vydržte. Zbývá už jen pár slov o Princetonu. Od spolubydlící jsem měla doporučeny Say Cheez a Small World Cafe, kde vaří skutečné evropské kafe a ne tu americkou hnědou vodu. Nakonec jsme ale skončili v jednom bezejmenném bistru a dali si špagety či hamburger. Obojí nebylo špatné, na můj vkus ve špagetách bylo až trochu moc rajčat, ale za cenu necelých 10 dolarů zase obsahovaly hned tři tygří krevety a to se vyplatilo.

Nejlepší zážitek nakonec. Těsně před odjezdem autobusu jsem dostala chuť na zmrzlinu, neboli frozen yogurt. Měla jsem štěstí, hned naproti zastávce byla samoobslužná prodejna zmrzliny, tuším jménem Sketch. To jsem nemohla nezkusit. Jak to probíhá?

Začíná to kelímkem v poctivé americké velikosti. Následují pípy na zmrzliny, tady bylo na výběr hned z osmi druhů. Pokračujeme nepřeberným výběrem ovoce od manga přes jahody po kompotované mandarinky. Jako třešničku si můžete přidat čokoládové posypky nebo lentilky nebo já-nevim-co-vás-napadne (pro skutečnou třešnínku na vrch musíte o krok vzad). Výsledná kalkulace se odvíjí pouze od váhy, takže kombinujte jak chcete. Za takovou střední porci jsem zaplatila něco přes pět dolarů, což je sice docela dost, ale věřte mi, stálo to za to. Jestli jednou budu podnikat, tak si v Praze pořídím takovýhle samoobslužný zmrzlinový bar.

Zdroj: yelp.com

Kol, kolem, okolo

Dneska to bude trochu nuda. Nejhorší kulturní šok už je za mnou a tak vás konečně můžu seznámit s mým běžným dnem a také nejbližším okolím.

Vstávat a cvičit

Ne, cvičit vlastně vůbec nechodím. Je tu sice velký bazén a spousta hřišť, ale zároveň  i studenti, kteří je používají, takže je celkem narváno. Ve skutečnosti tedy můj den začíná rovnou sprchou, snídaní a odchodem na CoRE, kde jsou naše kanceláře. Občas jsou nějaké přednášky, workshopy nebo prezentace, ale většinou jen sedíme v kanclu a čteme články nebo vymýšlíme řešení zapeklitých otevřených problémů. Zpátky na pokoj se dostanu kolem páté a večer už žádný program není. Společně s ostatními vaříme, popíjíme Sierru Nevadu a včera jsme hráli mariáš. Alkohol je tu hodně drahý, takže zatím žádné velké chlastací párty.

Dálnice a srnky

Bydlíme k nízkých budovách tzv. Silvers Apartments. Jeden byt se skládá ze dvou ložnic, koupelny a kuchyně s obývákem. Bydlíme tu čtyři. Všechno je nové a velké, myslím, že větší než náš pražský byt.

Trochu horší je to tu s okolím. Kousek za kolejemi vede dálnice a protože Amíci se snad v autech už rodí, tak z ní jde hluk i uprostřed noci. No, ti co bydlí na 17. listopadu by se tu asi cítili jako doma. Zbytek tu vypadá jako velké sídliště. Jestli u nás mluvíme o komunistických krychlích, tak vás můžu ujistit, že místní kapitalismus se v nich vyžívá ještě víc.

CoRE, tam jsou naše kancly, čtvrté patro

Ale včera večer se mi tu náhodou povedlo objevit skrytý kout jako vytržený z anglického venkova. Malý dům, ve kterém v minulosti bydlel nějaký místní hlavoun, jenž řídil obchod se dřevem a vůbec vším, co se tu vyprodukovalo, a posílal to po řece směrem k pobřeží. Okolo se rozkládá malý parčík s lavičkami, květinovými záhonky a ptáci si mohou strhat hlasivky, jen aby překřičeli nedalekou dálnici. Největší kouzlo tohoto místa spočívá v jeho dokonalé zastrčenosti. Včera jsem tam seděla snad dvě hodiny a za celou dobu okolo neprošla ani noha. Pokud nepočítám čtyři veverčí pacičky a další čtyři tlapky jednoho sviště.

Ne, to skutečně není obrázek z anglického venkova

To je poslední věc, o které musím ještě dnes napsat. Všude kolem pobíhají spousty veverek. To by nebylo nic tak divného, sice jich je tu mnohem víc než u nás, ale tak taky je v Praze máme. O něco podivnější jsou svišti. Jedná se o sviště lesního, velikostí připomíná jezevce, akorát je celý světle hnědý. Je jich všude plno, ale setkání nedoporučuji, prý koušou. Zlatým hřebem místní fauny jsou srny. Včera jsem hned u silnice, kde jezdila spousta aut, viděla jednu, byla ode mě snad pět metrů, ukusovala tráva a vůbec jí nepřišlo divné, že není někde schovaná v lese. Mně to divné přišlo.

Zdroj: thefocusondesign.blogspot.com

Splachujte prosím

Určitě jste slyšeli o tom pověstném soudní procesu, ve kterém odškodnili ženskou, která se polila kafem z McDonalda a žalovala je, protože se jím opařila. Od té doby je na jejich kelímcích napsáno, že nápoj je horký. V Čechách jde o celkem unikátní jev, takže se mu zasmějeme a tím to pro nás končí. Tady bych se mohla válet smíchy od rána do večera.

Úvodní instruktáž
Jak už jsem psala, začalo to úvodní přednáškou na téma, jak máme chodit všude včas, jak nemáme řvát a běhat po chodbách nebo jak se po sobě uklízet ve společné kuchyňce. Pro jistotu nám pondělní proslov dnes znovu zopakovali, protože konečně přijel místní hlavoun, který se chtěl ujistit, že jsme všechno pochopili. Přihodil k tomu pár dalších instrukcí kolem kávovaru (na noc ho vypni) a také učinil roztomilou přednášku o tom, jak máme všem tykat (v angličtině to znamená oslovovat je křestním jménem), jenom svému přidělenému učiteli vykat (tj. oslovovat ho dr. Cooper). Takže například člověk vyká svému mentorovi a tyká jinému, kterému zase jeho student vyká... No prostě je to trošku na hlavu.

Co je psáno, to je dáno
Řeči se vedou a voda teče... Ne tak v USA. V podstatě všechny pokyny z úvodních projevů visí někde na zdi i v písemné podobě. Celkově návody jsou tu na všechno a velmi podrobné. Zatímco u nás se návod na přípravu čaje skládá většinou z jednoho až tří obrázků, tady o něm byli schopni vypracovat dvou-odstavcový referát. Nechtěla bych vidět jejich návod na celý čajový obřad. Možná ho někdo popsal ve své disertační práci.

Nejvíc mě dosud pobavil popisek na toaletách, který přikládám níže:

Přesto je tu ale jedna zajímavá věc. Při nejmenším mým spolubydlícím připadají všechny ty proslovy směšné a k návodům mají stejný přístup jako asi většina Čechů, prostě je nečtou. Záhada, kterou by se mohl zabývat i Däniken. Hodlám se stát jeho předskokanem.

Americká jídelna

Včera jsme měli piknik od organizátorů, ale dneska už jsme museli za svoje využít služeb místní jídelny.

Bez práce nejsou hamburgery
Americký student má na kampusu spoustu možností, kam si zajít na oběd. Místní jídelna připomíná pestřejší Ikeu a prý tam takový obyčejný oběd vyjde na 8 dolarů. Je v tom krásný čerstvý salát, flák masa a vůbec samé dobroty.

Kromě jídelny se tu nachází takový Food Court, jaký u nás máme ve všech nákupních centrech. Na výběr máte čínu, grill U Vočka nebo pizzu či burger od Burger Kinga. My jsme dnes zkusili čínu a nebylo to špatné, navíc jsme se vešli do 6 dolarů.

Jinak i malá studentská čína se drži pěkné tradice kukísků s papírky. Moje předpověď pro dnešní den: Make big plans. Jo, to zní jako dobrý nápad. Dnes si tedy zvolím nějaký pěkný otevřený problém, ve kterém se budu topit dalších 7 týdnů. Nebo si rozvrhnu nákupy pro tento víkend v New Yorku... Těžká volba :-)

Krátká příhoda z vaření: Večer jsme vařili polévku, která nám vybublala z hrnce. No to se občas stane. Tady to má za následek to, že jakmile se trochu speče na plotýnce, aktivuje požární alarm. Univarsitní hasiči se přišli podívat asi za 15 minut.

Výsledek byl ale stejně mňamózní!

První den v Piškotově

Ráno jsem se vzbudila do nádherného rána, venku tak 20°C, ptáci trylkují o sto pět. Poseděla jsem se svými spolubydlícími Elizabeth a Justine a pak jsme se odvalily na snídani. Tam jsem dostala trochu sekec, že jsem nebyla nastoupená už v 9, jak jsme se domluvili. No, nic jsem si nepamatovala, ten posun asi přeci jen nebyl tak hladký.

Úvodní proslov organizátorů
Asi byste čekali, že vám ráno řeknou pár nezbytností, o čem to tu asi tak bude, obejdeme univerzitu a vyřídíme nějaké papíry, přístupová hesla a podobně. Chyba!

Průměrný americký student je asi zabedněnec nejvyššího typu (ne, není), protože mu bylo asi půl hodiny vysvětlováno, že chodit se má včas a je lepší všude být aspoň o pět minut dřív. Na důkaz svých slov zahájili organizátoři další část programu s 20 minutovým zpožděním.

Další instrukce se týkaly toho, jak si vyrobit stránky, jak je každý týden aktualizovat a veřejně sdílet své vědecké úspěchy. Na další ptákoviny si nevzpomínám, ale celkem se mluvilo přes dvě hodiny.

Etický workshop
Odpolední úvodní program byl završen seminářem o etice. Rozdělili jsme se do tří skupin a každá si povídala o jednom z přidělených scénářů ze života vědce. O tom, jak se mu někdo pokouší něco ukrást nebo jak mu univerzita nechce dát právo na data, která spočítal jako její zaměstnanec na jejích strojích. Ve skupinách jsme měli diskutovat, jak nastalé situace řešit. Naštěstí to trvalo jen krátce, nikdo mě nenutil mluvit, ve skupince vládla vzácná shoda, takže žádná velká hádka nenastala.

Tento seminářík by měl být předznamenáním dalších podobných setkání. Zatím mi to přijde směšné, tak uvidíme, jak se to vyvine.

Jinak je nás tu asi 35 účastníků, nás šest Čechů a pak studenti amerických univerzit, většinou z blízkého okolí. Nejméně jeden je z Brazílie a byl tady rok na nějakém výměném pobytu. Všichni jsou příjemní a vypadají normálněji než průměrný pražský vzorek. Tak uvidíme, co z toho bude.

P.S.: Piškotov je český krycí název pro Piscataway, kde sídlí univerzita Rutgers.

Odjezd

Mám sbaleno. Sedím na kufrem a mým tělem prostupuje hysterie. Jedu do Ameriky. Na sedm týdnů. S matfyzáky. No tak uvidíme, co z toho bude...

Na letišti v Praze:
Se nic zvláštního nestalo. Sešli jsme se hrozně brzo, takže už pod Havlovými křídly jsme si stihli vyslechnout několik historek z předchozích ročníků. Vystupovali v nich kužely, alkohol a spousty Juanů.

Dream team:

Na letišti v Londýně
Čtyřhodinový přestup se trochu protahuje. Je tu sice spousta obchodů, ale nic, co by stálo za nákup. Navíc se tudy vracíme. Navíc za ty šílené letištní taxy má člověk nárok jen na 45 minut internetu zdarma. Na toaletách teče jen teplá voda, takže pitnou kvótu dnes asi nesplním.

Zatím dostáváme instrukce, co říci americkým celníkům. Hlavně: nejedeme tak pracovat, nejedeme tam do školy, všechno, co přivezeme, si zase odvezeme a zavazadla jsme si balili sami a nikdo u toho nebyl. Naštěstí letíme na Newark, což není taková továrna na imigranty jako JFK.

Přílet do USA
Cesta letadle s British Airways ubíhala sice pomalu, ale jistě. U každého sedadla je obrazovka jako ve Fun&Relax od Student Agency, ale má mnohem více her, filmů a vůbec. Jidlo se překvapivě taky dalo jíst.

Na Newarku to šlo úplně v pohodě, celník se zeptal, jak dlouho tam budu, jestli mám víza a jestli nebudu v USA pracovat. Správné odpovědi a odebrání otisků spustilo jeho razítkovací automat a tím mi USA otevřelo svou náruč.

Šestihodinový posun se překvapivě vstřebal během jediné noci, takže zatim je prostě všechno růžovoučké.