Sakra, tohle se mi tu nějak ztratilo... První příspěvek z NYC
Já už pár světových metropolí navštívila. Petrohrad je rusky tlustý, Káhira rozpálená a špinavá, Řím katolický i antický, Paříž umělecká, Londýn královský a Praha krásná. Ale New York, ten je jiný. Nejjednodušší popis: nepopsatelný.
Světový Eintopf
V New Yorku je všechno. Z lidí by se dala skládat duha, architektura kolísá mezi jednopatrovými řadovými domky a několika set metrovými mrakodrapy. Stravovat se člověk může v malém čínském bistru nebo v luxusní restauraci na Páté. Ulicemi se rozléhá muzika od pouličních hudebníků, od indiánských rytmů po jazz nebo operu.
Pravda, chybí tu nějaký ten starobylý hrad. Místo něj tu stojí několik budov v historizujícím slohu a zámeckou zahradu nahrazuje Central park. Centrem všeho je Time Square.
Bouřka
Když jsem v pátek dorazila do New Yorku, blížila se ze západu pěkná bouřka. Už v šest večer se skoro setmělo. Tou dobou jsem seděla na Time Square a podpírala si bradu, abych tu na to nekoukala s otevřenou pusou.
Znáte ho z filmů a víte, že nikdy nespí. Ale ta energie na místě je prostě televizí nepřenositelná. Neustále je tu spousta lidí, většinou turistů, ale stejně. Všude to barevně bliká, reklama střídá reklamu a modelky na obrazovkách měří aspoň deset pater. V tom předbouřkovém přítmí to mělo ještě lepší atmosféru než obvykle.
Po chvíli tedy konečně začalo pršet. Lidé se schovali na okraji pod střechy a čekali, až trochu přestane. Za celou hodinu k tomu ale nedošlo. Po chvíli se odnikud vynořila spousta obchodníků s deštníky a pláštěnkami. K nim se přidal jakýsi pouliční umělec lákající na komedii kamsi na 84. U střechy začaly zastavovat žluté taxíky a pohlcovaly uvízlé New-yorčany. Opodál k tomu hrál nahatý kovboj s texaskými kočkami a všichni byli happy. Déšť neustával, náměstí se nevyprázdnilo. Tady je stále živo, srdce světa tepe nahlas a nikdy se nezastaví.
Když jsem se v neděli vracela zpátky, opět jsem se zastavila na Time Square. Tentokrát to bylo zase jiné. Byla jsem unavená, každý den jsem ušla tak dvacet kilometrů, měla jsem toho fakt plný zuby. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem vkročila do jámy lvové. Reklamy oslňovaly, lidé se tlačili a místo kovboje na rohu hrála asi padesátiletá kovbojka bez podprsenky jen s flitrovými nálepkami na bradavkách. Fuj, hnus, vzhůru na vesnici, vzhůru do Piškotova.
Celý týden asi budu vyprávět o New Yorku, tak nepřepínejte!
Já už pár světových metropolí navštívila. Petrohrad je rusky tlustý, Káhira rozpálená a špinavá, Řím katolický i antický, Paříž umělecká, Londýn královský a Praha krásná. Ale New York, ten je jiný. Nejjednodušší popis: nepopsatelný.
Světový Eintopf
V New Yorku je všechno. Z lidí by se dala skládat duha, architektura kolísá mezi jednopatrovými řadovými domky a několika set metrovými mrakodrapy. Stravovat se člověk může v malém čínském bistru nebo v luxusní restauraci na Páté. Ulicemi se rozléhá muzika od pouličních hudebníků, od indiánských rytmů po jazz nebo operu.
Pravda, chybí tu nějaký ten starobylý hrad. Místo něj tu stojí několik budov v historizujícím slohu a zámeckou zahradu nahrazuje Central park. Centrem všeho je Time Square.
 |
| , ale přesně tak to tam vypadalo i chvíli před bouřkou |
Bouřka
Když jsem v pátek dorazila do New Yorku, blížila se ze západu pěkná bouřka. Už v šest večer se skoro setmělo. Tou dobou jsem seděla na Time Square a podpírala si bradu, abych tu na to nekoukala s otevřenou pusou.
Znáte ho z filmů a víte, že nikdy nespí. Ale ta energie na místě je prostě televizí nepřenositelná. Neustále je tu spousta lidí, většinou turistů, ale stejně. Všude to barevně bliká, reklama střídá reklamu a modelky na obrazovkách měří aspoň deset pater. V tom předbouřkovém přítmí to mělo ještě lepší atmosféru než obvykle.
Po chvíli tedy konečně začalo pršet. Lidé se schovali na okraji pod střechy a čekali, až trochu přestane. Za celou hodinu k tomu ale nedošlo. Po chvíli se odnikud vynořila spousta obchodníků s deštníky a pláštěnkami. K nim se přidal jakýsi pouliční umělec lákající na komedii kamsi na 84. U střechy začaly zastavovat žluté taxíky a pohlcovaly uvízlé New-yorčany. Opodál k tomu hrál nahatý kovboj s texaskými kočkami a všichni byli happy. Déšť neustával, náměstí se nevyprázdnilo. Tady je stále živo, srdce světa tepe nahlas a nikdy se nezastaví.
Když jsem se v neděli vracela zpátky, opět jsem se zastavila na Time Square. Tentokrát to bylo zase jiné. Byla jsem unavená, každý den jsem ušla tak dvacet kilometrů, měla jsem toho fakt plný zuby. V tu chvíli jsem měla pocit, že jsem vkročila do jámy lvové. Reklamy oslňovaly, lidé se tlačili a místo kovboje na rohu hrála asi padesátiletá kovbojka bez podprsenky jen s flitrovými nálepkami na bradavkách. Fuj, hnus, vzhůru na vesnici, vzhůru do Piškotova.
Celý týden asi budu vyprávět o New Yorku, tak nepřepínejte!
Žádné komentáře:
Okomentovat