Vrátila jsem se z Washingtonu DC. Jsem živá, jen spálená a s puchýři od celodenního chození. Hlavní město USA je krásné, sice ne tak jako New York, ale rozhodně stojí za návštěvu. Výlet jsme si nakonec moc užili, ale začalo to jednou pekelnou nocí na autobusovém nádraží Port Authority v NY.
Postavte se sem.. nebo tam... nepojedete nikam
Výlet jsme naplánovali následovně: v pátek v šest vyrazíme do New Yorku, splašíme nějaké jídlo, pokocháme se nočním Time Square a v jednu chytíme bus směr DC. Měli jsme lístky a nádraží bylo za rohem, takže pohoda. Vracet jsme se chtěli v noci z neděle na pondělí, tentokrát ještě o hodinu později.
Po příchodu na terminál jsme nejdřív trochu panikařili, protože jsme nemohli najít, odkud že náš autobus jede. Ale naštěstí jsme se brzo doptali a přesunuli se k nástupišti 70. Do odjezdu zbývala asi půl hodina. Po chvíli přišel nějaký maník a že ti, co jedou do DC, se mají přesunout vedle k 71. Ustoupili jsme pár kroků a čekali dál. Autobus měl jet ještě přes Baltimore a další města, takže někteří cestující zůstali u 70 a v jednu skutečně odjeli. Trochu to vypadalo, že na jeden autobus prodali dvojnásobek lístků a teď jim to nějak nevyšlo.
My čekáme, koukáme, autobus nikde. Po pár minutách se dozvídáme, že náš autobus uvízl někde v zácpě. Super. Sedáme na zem spolu s dalšími asi 40 lidmi a doufáme, že zácpa se po půlnoci rozpustí a my nenabereme moc velké zpoždění. Jestli budeme v DC v šest nebo v osm, to je nám celkem jedno.
Za další hodinu se vynořil jiný chlápek a řekl, že autobus už sice nějak skoro přijel nebo že je na cestě, ale řidič, co s ním přijede, nás už odvést nemůže. No další skvělá zpráva. Mezitím ještě odbavili jiný spoj do Washingtonu, nicméně nám do něj nastoupit nedovolili.
Trpělivost přináší řidiče
Stále nám nikdo nebyl schopen říct, jestli něco pojede a kdy. Zakempili jsme na studené podlaze a snažili se aspoň trochu spát. Moc to nešlo, kolem se stále něco dělo a touha po informacích nás neustále nutila se rozhlížet po nějakých dalších zodpovědných osobách.
Mezi třetí a čtvrtou nám tak jako bokem sdělili, že autobus tu teda už je, ale toho řidiče dřív než v šest prostě neseženou. Vyhlídka na několik dalších nejistých hodin na studené podlaze mě k spánku fakt neukolébala. Nikdo nám nenabídl ani čaj nebo deku, o omluvě ani nemluvě.
Ale nakonec se všechno v dobré obrátilo. Kolem půl šesté nám chlapík dal jasně najevo, že řidič tu fakt bude každou chvíli a my se do Washingtonu dostaneme ještě dneska. Pravda, místo před šestou dorazíme v půl jedenácté, ale hlavně že pojedeme.
Řidič, který přišel byl docela milý, omlouval se nám a tvrdil, že neví, jak se tohle mohlo stát a že je mu to líto. Žádné odškodné jsme nedostali, ale on se snažil aspoň trochu vyžehlit. Cestou jsme nikde nestavěli, takže jsme do cíle dorazili už za 4,5 hodiny. Okamžitě jsme vyhledali nejbližší kavárnu, načepovali si spoustu americké kávy a posnídali jsme Einsteinův koblížek. Naše inteligence se tím zvýšila aspoň o sto procent (z 20 tak na 40) a my mohli vyrazit vstříc krásám Washingtonu.
P.S.: Do příspěvku o Princetonu konečně přibyly i fotky!
Postavte se sem.. nebo tam... nepojedete nikam
Výlet jsme naplánovali následovně: v pátek v šest vyrazíme do New Yorku, splašíme nějaké jídlo, pokocháme se nočním Time Square a v jednu chytíme bus směr DC. Měli jsme lístky a nádraží bylo za rohem, takže pohoda. Vracet jsme se chtěli v noci z neděle na pondělí, tentokrát ještě o hodinu později.
Po příchodu na terminál jsme nejdřív trochu panikařili, protože jsme nemohli najít, odkud že náš autobus jede. Ale naštěstí jsme se brzo doptali a přesunuli se k nástupišti 70. Do odjezdu zbývala asi půl hodina. Po chvíli přišel nějaký maník a že ti, co jedou do DC, se mají přesunout vedle k 71. Ustoupili jsme pár kroků a čekali dál. Autobus měl jet ještě přes Baltimore a další města, takže někteří cestující zůstali u 70 a v jednu skutečně odjeli. Trochu to vypadalo, že na jeden autobus prodali dvojnásobek lístků a teď jim to nějak nevyšlo.
My čekáme, koukáme, autobus nikde. Po pár minutách se dozvídáme, že náš autobus uvízl někde v zácpě. Super. Sedáme na zem spolu s dalšími asi 40 lidmi a doufáme, že zácpa se po půlnoci rozpustí a my nenabereme moc velké zpoždění. Jestli budeme v DC v šest nebo v osm, to je nám celkem jedno.
Za další hodinu se vynořil jiný chlápek a řekl, že autobus už sice nějak skoro přijel nebo že je na cestě, ale řidič, co s ním přijede, nás už odvést nemůže. No další skvělá zpráva. Mezitím ještě odbavili jiný spoj do Washingtonu, nicméně nám do něj nastoupit nedovolili.
Trpělivost přináší řidiče
Stále nám nikdo nebyl schopen říct, jestli něco pojede a kdy. Zakempili jsme na studené podlaze a snažili se aspoň trochu spát. Moc to nešlo, kolem se stále něco dělo a touha po informacích nás neustále nutila se rozhlížet po nějakých dalších zodpovědných osobách.
Mezi třetí a čtvrtou nám tak jako bokem sdělili, že autobus tu teda už je, ale toho řidiče dřív než v šest prostě neseženou. Vyhlídka na několik dalších nejistých hodin na studené podlaze mě k spánku fakt neukolébala. Nikdo nám nenabídl ani čaj nebo deku, o omluvě ani nemluvě.
Ale nakonec se všechno v dobré obrátilo. Kolem půl šesté nám chlapík dal jasně najevo, že řidič tu fakt bude každou chvíli a my se do Washingtonu dostaneme ještě dneska. Pravda, místo před šestou dorazíme v půl jedenácté, ale hlavně že pojedeme.
Řidič, který přišel byl docela milý, omlouval se nám a tvrdil, že neví, jak se tohle mohlo stát a že je mu to líto. Žádné odškodné jsme nedostali, ale on se snažil aspoň trochu vyžehlit. Cestou jsme nikde nestavěli, takže jsme do cíle dorazili už za 4,5 hodiny. Okamžitě jsme vyhledali nejbližší kavárnu, načepovali si spoustu americké kávy a posnídali jsme Einsteinův koblížek. Naše inteligence se tím zvýšila aspoň o sto procent (z 20 tak na 40) a my mohli vyrazit vstříc krásám Washingtonu.
P.S.: Do příspěvku o Princetonu konečně přibyly i fotky!
Žádné komentáře:
Okomentovat