Abych splnila týdenní normu tří příspěvků, musím si před víkendem pospíšit. Zítra jedu do Filadelfie a potom asi zase do NY, takže chci napsat něco ještě dneska. Opět to bude o Washingtonu, tentokrát o jeho muzeích, které jsme navštívili.
Technické muzeum
Asi nejvyhlášenější muzeum v DC je Smithsonian's National Air And Space Museum. Obsahem i formou se nejvíce podobá pražskému Technickému muzeu, akorát místo aut a lokomitiv tu mají kusy kosmických lodí.
Jako jiná státní muzea je i tohle zadarmo, místo poplatku akorát musíte ukázat tašku a projít bezpečnostním rámem. Uvnitř je docela tlačenice, u některých exponátů se dokonce tvoří fronty: pilotní kabina cestovního letedla, Space lab - dva pokojíčky v kosmické lodi. Dalšími taháky je lunární modul, kusy Hubbleova teleskopu nebo letadlo, které skutečně vyrobili bratři Wrightové. Jde o jedno z prvních tří letadel na světě.
Mně osobně se nejvíc líbil Sputnik (ale to byl jen model, myslím) nebo první letadlo, které přesáhlo rychlost zvuku (už roku 1947! Bell X-1). Kromě toho tam měli jeden z mála dochovaných nacistických bombardérů Messerschmitt Me 262A no a další spoustu letounů, nad kterými by srdce nejen mojí maminky zaplesalo.
Přírodovědecké muzeum
Místní Museum of Natural History je možná kvalitou o fous za tím v NY, ale na obrazy, holokaust či indiánskou historii jsme neměli náladu, takže jsme nakonec zvolili z místní nabídky tohle. Opět bez vstupného, takže nemělo tolik čím zklamat.
Asi nejhezčí mi přišla část s vycpanými zvířaty, tu mám nejradši i u nás v Národním. Tady je ovšem úplně jiná. Místo strnulých exponátů jsou jednotlivé vycpaniny instalovány do dynamických scén, takže třeba žirafa pije vodu z řeky, gepard leží na větvi a před ním visí chcíplá antilopa a koala se cpe eukalyptem. Okolo je spousta drobných tabulek, které upozorňují na různé zajímavosti.
Druhou expozicí v pořadí oblíbenosti je určitě ta geologická. Z našeho Národního ji člověk zná jen jako dlouhé, nudné vitríny s šutry. Tady začíná výstavou šperků z diamantů a dalších drahokamů. Nejcennějším je náhrdelník s obrovským modrým diamantem Hope (naděje). Pokračuje hezky poskládanou duhou z nejrůznějších kamenů, kde popisuje, jaké jsou typy krystalů, co způsobuje jejich zabarvení a vůbec. Na konci člověk prochází expozicí, která vysvětluje geologické pochody v zemi, výbuch sopky nebo dopad meteoritu. Další pýchou muzea je určitě část s fosíliemi, tedy kostrami dinosaurů, ale ta se zrovna rekonstruuje.
Naopak ultra nudnou expozicí je ta oceánská. Nevystavuje v podstatě žádné exponáty, jen spoustu modýlků, barevných tabulek a různých videí. Informace jsou tu podávány chaoticky a kromě střípků zajímavostí se člověk nic moc nedozví.
Proč se mi moc nelíbí
A tahle oceánská část přesně vypíchla problém, kterým podle mě americká muzea trpí. Není v nich mnoho zajímavých exponátů a když už jsou, často chybí nějaký ucelený výklad, který by návštěvníka seznámil s tím, z jaké doby předměty jsou, proč tady jsou a co stojí vedle. U nás je většinou jasně daný směr, jak muzeum procházet a na začátku jsou jasné tabule, které shrnují, co člověk v několika dalších minutách bude prohlížet. V muzeích, kde jsme byli, se takové expozice v podstatě moc nevyskytovaly.
Místo toho samozřejmě nechyběla spousta hejblátek, se kterými si mohly děti hrát a poznávat nějaké zajímavé jevy. Ale přišlo mi, že takhle to nefunguje. Většina rozjívených parchantů jen pobíhala od páčky ke klice, chvíli s tím cloumali a když to nedělalo zvuky, tak běželi dál. Nepřečetli si vedlejší tabulky, proč tam ta hejblátka jsou a co dělají. Takže efekt tak nějak stejný jako naše české znuděné děti v tradičních muzeích.
Na dospělého, nebo teda aspoň na mě, to působí jako nepřehledná směska pojmů Po hodině v jedné expozici se sice dozvím, že běžný neandrtálec mi sahal tak po ramena, ale že bych věděla, kdo neandrtálci byli, kde jsou dnes a co se o nich ví, to teda vůbec. Spousta malých faktů rozptyluje a po chvíli už to člověka ani nebaví a jen těká z místa na místo.
Žádné komentáře:
Okomentovat