Trpělivost přináší růže, řidiče autobusů a také další blogískový příspěvek. Tentokrát už opravdu o Washingtonu DC.
Město podle architekta
Stejně jako třeba hlavní město Brazílie i DC bylo navrženo architektem a vybudováno na zelené louce kolem roku 1800. Do té doby bylo hlavní město ve Philadelphii, krátce taky v New Yorku a jiných. Samozřejmě okraj města se pak živelně rozrůstal, a to zejména po druhé světové válce, ale centrum si zachovalo původně navrženou strukturu.
Ta není nudně pravoúhlá jako v New Yorku ani do nebe se šplhající mrakodrapy. Centrum tvoří velký obdélníkový park, který ovšem v době návrhu byl z poloviny pod vodou. V jeho středu se nachází Wahingtonův monument, to je ten obelisk, který znáte z filmů. Na jedné straně, trochu na kopečku, stojí Kapitol, sídlo kongresu, a naproti pak Lincolnův památník, který obklopuje další spousta memoriálů a pomníků. Mimo čtverec severně od obelisku stojí Bílí dům. Okolí parku rozdělují pravoúhlé ulice, které pravidelně přerušují proti nim úhlopříčné třídy, nejoblíbenější je asi Pennsylvania avenue.
Ztělesněná hrdost
Kapitol je velká barokně klasicistní (všechno pseudo) bouda, s kopulí nahoře. Pěkná, ale vlastně trochu nudná. Bílí dům je taková na pohled malá vilka schovaná za plotem v parku. To nejlepší ve Washingtonu jsou památníky.
V centru všeho se tyčí Washingtonův monument. Měli jsme štěstí, v květnu ho otevřeli po dlouhé rekonstrukci, takže jsme se v devět večer mohli podívat nahoru. Obelisk totiž nepatří do kategorie "kus šutru", ale je postavený z mramorových cihel a uvnitř je výtah. Měří 555stop a 5 palců (což je v metrech cca 166m) a ve své době byl nejvyšší budovou světa. Po pár letech ho ale předběhla Eifelovka. Dodnes si drží status nejvyšší samostatně stojící kamenná budova na světě, což je asi stejně zajímavé, jako největší divadlo ve střední Evropě.
Kromě toho, že je tak neslušně chlapsky vysoký, na něm není zvenku nic tak pozoruhodného. Dobře, možná ještě to, že je dvoubarevný. Při jeho stavbě došli peníze a když se pak ke stavbě vrátili, začala se používat pára a nový materiál měl trochu jinou vnější strukturu. Ale jak říkám, to nejlepší je uvnitř.
Při zpáteční jízdě výtahem se dvakrát otevřely dveře a my si mohli prohlédnout vnitřní stěny památníku. Nejsou hladké jako vnější stěny, naopak. Každých pár metrů je v nich zasazen nějaký zdobený šutr, který věnoval nějaký zazobanec, veledůležitá společnost nebo prostě některý z amerických států. Průvodkyně: "Vlevo ode mě vidíte kámen, který věnoval Baltimore. Přesahoval povolené rozměry, ale oni si ho sem stejně prosadili. I tak není největším kamenem, který tu máme. Ten vidíte naproti. Věnoval ho New York". Turista: "Některé věci se prostě nemění". Podotýkám, že ten newyorský vypadal tak dvakrát či třikrát větší, než ten Baltimorský. Dále uvádím, že Baltimorem si nejsem jistá, takže pro přesné informace UTFG.
Války a prezidenti
Zbytek památníků v okolí je věnován především prezidentům. Ať už jde o ten největší Lincolnův, Jeffersonův u jezera nebo Rooseveltův (ten Roosevelt z druhé světové) s vodopády. Vedle nich se našlo také místečko pro Martina Luthera Kinga. Všechny jsou zdobeny obrovskými sochami a spoustou citátů ze života těchto osobností.
Nejpůsobivější je podle mě ten Rooseveltův, který je tvořen umělou krajinou s vodopády, sochami z tehdejší historie a spoustou citátů. Mísí se v nich americká oddanost svobodě a demokracii s touhou po věčném celosvětovém míru a s nutkáním vést války na jejich ochranu. Myslím, že přesně vystihují to, co se dodnes v Americe děje. Jejich mentalita je v tomhle jiná a stejně jako Zlomatka i oni to myslí dobře.
No a když jsme u těch válek, tak musím zmínit i válečné pomníky. Největší se nachází poblíž Washingtonova monumentu a je zasvěcen obětem druhé světové války. Oválný bazén s fontánami na jedné straně reprezentuje válku v Pacifiku, tedy proti Japonsku, a na druhé v Atlantiku, tedy především Den D. Po obvodu stojí sloupy, každý pro jeden americký stát, a porůznu jsou tu opět vytesána moudrá slova o hrdinech a vlastenectví amerických občanů. Nechybí ani zmínka o ženách, které musely nastoupit na místa, kde muži chyběli. Nejdojemnější pohled na památník se naskytne po setmění z vrcholu obelisku. Fontány jsou podsvětleny a voda láme světlo tak, že to vypadá, jako by tam na památku obětí hořela spousta svíček.
O kousek dál se nachází pomníky z Korejské a Vietnamské války, tedy dvou nepodařených amerických operací na obranu demokracie. Z obou je cítit pachuť porážky a zbytečně zmařených životů. Ten Vietnamský se skládá pouze ze dvou do země zapuštěných stěn, které jsou zhusta popsány jmény všech obětí. Žádná oslava, jen smutek a zmar.
Stejně jako na Ground Zero i tady Američani ukázali, že umí stavět pomníky a tam, kde není co oslavovat, neoslavují. Může to být jen můj osobní pocit, ale přijde mi, jako by se ani moc nesnažili manipulovat historii a na rovinu si přiznávají, co se jim moc nepovedlo. Místo, aby to zametli pod koberec, snaží se nezapomenout a poučit se. No a v praxi jim to moc nejde, no.
Město podle architekta
Stejně jako třeba hlavní město Brazílie i DC bylo navrženo architektem a vybudováno na zelené louce kolem roku 1800. Do té doby bylo hlavní město ve Philadelphii, krátce taky v New Yorku a jiných. Samozřejmě okraj města se pak živelně rozrůstal, a to zejména po druhé světové válce, ale centrum si zachovalo původně navrženou strukturu.
Ta není nudně pravoúhlá jako v New Yorku ani do nebe se šplhající mrakodrapy. Centrum tvoří velký obdélníkový park, který ovšem v době návrhu byl z poloviny pod vodou. V jeho středu se nachází Wahingtonův monument, to je ten obelisk, který znáte z filmů. Na jedné straně, trochu na kopečku, stojí Kapitol, sídlo kongresu, a naproti pak Lincolnův památník, který obklopuje další spousta memoriálů a pomníků. Mimo čtverec severně od obelisku stojí Bílí dům. Okolí parku rozdělují pravoúhlé ulice, které pravidelně přerušují proti nim úhlopříčné třídy, nejoblíbenější je asi Pennsylvania avenue.
Ztělesněná hrdost
Kapitol je velká barokně klasicistní (všechno pseudo) bouda, s kopulí nahoře. Pěkná, ale vlastně trochu nudná. Bílí dům je taková na pohled malá vilka schovaná za plotem v parku. To nejlepší ve Washingtonu jsou památníky.
V centru všeho se tyčí Washingtonův monument. Měli jsme štěstí, v květnu ho otevřeli po dlouhé rekonstrukci, takže jsme se v devět večer mohli podívat nahoru. Obelisk totiž nepatří do kategorie "kus šutru", ale je postavený z mramorových cihel a uvnitř je výtah. Měří 555stop a 5 palců (což je v metrech cca 166m) a ve své době byl nejvyšší budovou světa. Po pár letech ho ale předběhla Eifelovka. Dodnes si drží status nejvyšší samostatně stojící kamenná budova na světě, což je asi stejně zajímavé, jako největší divadlo ve střední Evropě.
Kromě toho, že je tak neslušně chlapsky vysoký, na něm není zvenku nic tak pozoruhodného. Dobře, možná ještě to, že je dvoubarevný. Při jeho stavbě došli peníze a když se pak ke stavbě vrátili, začala se používat pára a nový materiál měl trochu jinou vnější strukturu. Ale jak říkám, to nejlepší je uvnitř.
Při zpáteční jízdě výtahem se dvakrát otevřely dveře a my si mohli prohlédnout vnitřní stěny památníku. Nejsou hladké jako vnější stěny, naopak. Každých pár metrů je v nich zasazen nějaký zdobený šutr, který věnoval nějaký zazobanec, veledůležitá společnost nebo prostě některý z amerických států. Průvodkyně: "Vlevo ode mě vidíte kámen, který věnoval Baltimore. Přesahoval povolené rozměry, ale oni si ho sem stejně prosadili. I tak není největším kamenem, který tu máme. Ten vidíte naproti. Věnoval ho New York". Turista: "Některé věci se prostě nemění". Podotýkám, že ten newyorský vypadal tak dvakrát či třikrát větší, než ten Baltimorský. Dále uvádím, že Baltimorem si nejsem jistá, takže pro přesné informace UTFG.
Války a prezidenti
Zbytek památníků v okolí je věnován především prezidentům. Ať už jde o ten největší Lincolnův, Jeffersonův u jezera nebo Rooseveltův (ten Roosevelt z druhé světové) s vodopády. Vedle nich se našlo také místečko pro Martina Luthera Kinga. Všechny jsou zdobeny obrovskými sochami a spoustou citátů ze života těchto osobností.
No a když jsme u těch válek, tak musím zmínit i válečné pomníky. Největší se nachází poblíž Washingtonova monumentu a je zasvěcen obětem druhé světové války. Oválný bazén s fontánami na jedné straně reprezentuje válku v Pacifiku, tedy proti Japonsku, a na druhé v Atlantiku, tedy především Den D. Po obvodu stojí sloupy, každý pro jeden americký stát, a porůznu jsou tu opět vytesána moudrá slova o hrdinech a vlastenectví amerických občanů. Nechybí ani zmínka o ženách, které musely nastoupit na místa, kde muži chyběli. Nejdojemnější pohled na památník se naskytne po setmění z vrcholu obelisku. Fontány jsou podsvětleny a voda láme světlo tak, že to vypadá, jako by tam na památku obětí hořela spousta svíček.
O kousek dál se nachází pomníky z Korejské a Vietnamské války, tedy dvou nepodařených amerických operací na obranu demokracie. Z obou je cítit pachuť porážky a zbytečně zmařených životů. Ten Vietnamský se skládá pouze ze dvou do země zapuštěných stěn, které jsou zhusta popsány jmény všech obětí. Žádná oslava, jen smutek a zmar.
Stejně jako na Ground Zero i tady Američani ukázali, že umí stavět pomníky a tam, kde není co oslavovat, neoslavují. Může to být jen můj osobní pocit, ale přijde mi, jako by se ani moc nesnažili manipulovat historii a na rovinu si přiznávají, co se jim moc nepovedlo. Místo, aby to zametli pod koberec, snaží se nezapomenout a poučit se. No a v praxi jim to moc nejde, no.
Žádné komentáře:
Okomentovat